Poprvé jsem se vdala z hlouposti. Žili jsme spolu čtyři roky a narodila se nám dcera.

Manžel odešel, nechal nás samotné. Nová rodina, nový život – a na tu starou ani nevzpomněl. Jednou za měsíc přišel suchý převod alimentů, ale já si nestěžovala.

Byla jsem zvyklá vstávat v noci, utišovat plačící dceru, pracovat do úmoru, aby měla všechno potřebné.

Můj manžel mě opustil kvůli mladé milence, ale takovou pomstu z mé strany rozhodně nečekal.

Podruhé jsem se vdávala s otevřenýma očima. Na ideální vztahy už jsem nevěřila, ale věděla jsem, jak se muži zalíbit, jaká slova chce slyšet, jaké zvyky jsou mu drahé.

Tohle manželství vydrželo déle – šest let. Ale i ono se rozpadlo. Po rozvodu jsem už měla syna.

Když bývalý manžel navrhl, abych mu nechala byt výměnou za příslib finanční pomoci, zamyslela jsem se. A najednou mi přišla na mysl myšlenka.

— Dobře, — řekla jsem. — Nemám nic proti, vezmi si byt. Ale spolu s bytem si vezmi i našeho syna. Já budu platit alimenty. Všechno podle zákona.

V jeho očích jsem uviděla ten výraz, na který jsem čekala — směs strachu a zmatku.

— Cože? — zeptal se znovu, jako by špatně slyšel.

Jeho nová přítelkyně, která dosud mlčela, to také nevydržela.

— Vždyť jsi matka! Jsi povinna vychovávat svoje dítě! — vykřikla.

Můj manžel mě opustil kvůli mladé milence, ale takovou pomstu z mé strany rozhodně nečekal.

Já povinna? A proč vlastně? Proč si všichni myslí, že žena má sama vychovávat děti, zatímco bývalí manželé si začínají nový šťastný život? Proč nikdo neříká, že i syn potřebuje otce?

— Rozhodnuto, — zopakovala jsem pevně.

Můj manžel mě opustil kvůli mladé milence, ale takovou pomstu z mé strany rozhodně nečekal.

Snažili se hádat, přemlouvat, hrát na city. Ale já zůstala neoblomná.

Uběhla léta. Ani jednou jsem svého rozhodnutí nelitovala. Syn vyrůstal s otcem a ukázalo se, že to prospělo oběma. Bývalý manžel, který se musel naučit starat o dítě, se změnil. A já? Já jsem konečně začala žít pro sebe.