Po několik dní se dívala do zrcadla a poznávala se, ale přesto byla jiná: vlasy řídly, každou noc zůstávaly na polštáři a každé ráno na kartáči. Stalo se to mučením. Byla unavená z boje nejen s nemocí, ale i s tímto neustálým připomínáním.

— „Stačilo,“ řekla si tiše. „Když to bude nutné, přijmu to. Na celý život.“

Navlékla si svůj nejoblíbenější svetr, sesbírala poslední zbytky sil a vydala se do barbershopu, kde pracovali vždy muži s drsným vzhledem — tetování, náušnice a přísné obličeje. Věděla však, že za tímto vzezřením je laskavost. Vždy ji tam vítali vřele, protože tam chodila léta.

Když vstoupila, muži to hned pochopili: něco se změnilo. Posadila se do křesla, omotala si ruce kolem těla a třesoucím se hlasem řekla:

— „Kluci… vlasy mi padají. Je to… kvůli chemoterapii. Už to nezvládám. Oholte mi hlavu.“

V salonu zavládlo ticho. Nikdo si nedovolil žertovat, jak tomu často bývá. Kadeřník, její starý přítel, jen přikývl, zapnul stroj a jeho bzučení zaplnilo místnost.

První prameny spadly na zem. Cítila, jak ji studený vzduch hladí po holé kůži. Srdce se jí sevřelo. Slzy samy začaly téct. Schovala si obličej do dlaní a vzlykala:

— „Bože… jaká škoda… mé vlasy… pěstovala jsem je tolik let…“

Kadeřník jí jemně položil ruku na rameno, ale nenašel slova. Třásla se jako dítě, kterému byla vzata ta nejcennější věc. Zdálo se, že s vlasy odchází i kus její ženskosti, její síly.

A najednou se stalo něco, co vůbec nečekala.

Její přítel — ten „drsný“ kadeřník — zastavil stroj, podíval se na ni a najednou řekl:

— „V tom nejsi sama.“

Vzápětí vzal toustovací strojek k vlastní hlavě a nakreslil jasnou linii uprostřed svých dlouhých hustých vlasů. Znova se ozvalo bzučení a temné prameny padaly vedle jejích.

Mladá žena zůstala v šoku, oči jí vykulené přes slzy:

— „Co to děláš?! Proč?“

On se usmál a dál si stříhal.

— „Jestli tím procházíš ty, projdu tím i já. Vlasy dorostou, ale přátelství a podpora mají větší váhu.“

Slzy bolesti v jejích očích se proměnily v úžas a vděčnost. Její ramena se třásla, ale už ne z beznaděje — z dojetí.

Sledovala, jak společně padají jejich vlasy na zem, a poprvé po dlouhé době pocítila, že v tom boji opravdu není sama.

I ostatní kadeřníci zůstali stát, ztuhlí a svědky scény.

Mladá žena tiše zamumlala:

— „Děkuju… ani si nedokážeš představit, co to pro mě znamená.“

On jí položil ruku na tu její a řekl:

— „Teď se podívej do zrcadla. Jsi krásná. Ne kvůli vlasům. Jsi krásná, protože bojuješ.“