Ryza kobyla vyskočila přímo před autem, začala odfrkávat, dupat kopyty do asfaltu a upřeně se na mě dívala: a pak jsem uviděla něco hrozného

Včera jsem málem měla nehodu. A důvodem mého téměř dopravního neštěstí byl… kůň.

Ano, čtete správně – skutečný, obrovský ryzý kůň.

Příběh začal docela obyčejně: jela jsem po prázdné silnici, v mlze, za svými záležitostmi. Cesta byla tichá, kolem jen les a pár suchých stromů. Najednou přede mnou na silnici vyskočilo něco podivného. Na poslední chvíli jsem sešlápla brzdu, kola žalostně zaskřípala a auto se zastavilo pár centimetrů od zvířete.

Přede mnou, na zadních, stál kůň. Odfrkával, dupal kopyty do asfaltu a díval se přímo do čelního skla, jako by se mě snažil zastavit. Srdce mi bušilo tak, že jsem se neodvážila hned vystoupit. Ale kůň očividně nechtěl utéct – byl nervózní a zdálo se, že se snaží něco říct.

Opatrně jsem otevřela dveře a vystoupila z auta. Kůň se okamžitě rozběhl směrem k lesu. Uvnitř jsem cítila, že ho musím následovat. Zamkla jsem auto a rozběhla se za ním.

Zastavili jsme se u staré, opuštěné studny. Kůň přešlapoval poblíž, dupal kopytem do země a odfrkával, znovu a znovu se díval dolů. Přistoupila jsem a když jsem nahlédla dovnitř, ztuhla jsem hrůzou…

Dole, ve tmě, byl člověk. Byl sotva naživu, s obtížemi se hýbal a tiše sténal. Okamžitě jsem zavolala záchranáře a sanitku, a sama na něj křičela, že pomoc už je na cestě.

Když ho konečně vytáhli na povrch, ukázalo se něco neuvěřitelného. Ten člověk se procházel se svým koněm lesem, uklouzl a spadl do studny. Kůň mu nemohl pomoci sám, a tak vyrazil na cestu – právě za mnou.

Kdyby nebylo jeho, kdo ví, jak by to celé skončilo. A já stále nemůžu uvěřit, že náhodné setkání na prázdné silnici se proměnilo v opravdový zázrak.