Mému synovi je teď 7 let. Od narození je upoután na invalidní vozík. Lékaři říkali jeho diagnózu suše a chladně: „Nikdy nebude schopen chodit.“ Ale tato odlišnost z něj neudělala slabého. Naopak.

Roste z něj neuvěřitelně chytrý, bystrý chlapec, který miluje čtení knih a kladení stovek otázek o všem možném.

A přitom má jeden sen — v jeho případě zdánlivě nemožný. Sní o tom, že se stane běžcem.

Samozřejmě, že si uvědomuje, že jeho diagnóza je vážnou překážkou. Ale nikdo mu nemůže zakázat snít. A on sní, doufá a věří.

Upřímně přiznávám, že se někdy přistihnu při myšlence: „Chci být jako můj syn — stejný optimista, stejně silný a schopný milovat život navzdory všemu.“

Jednoho dne se stalo něco, čemu jsem tehdy nepřikládal velkou váhu. Procházeli jsme se se synem u starého kostela a on mě najednou požádal, abych zastavil, když si všiml velké sochy anděla na dvoře.

— „Tati, počkej,“ řekl.

Zastavil jsem vozík a v tu chvíli se stalo něco, co jsem vůbec nečekal. Můj syn složil ruce, zavřel oči a začal se modlit. Jeho hlas se třásl, ale každé slovo bylo upřímné:

— „Chci chodit. Prosím, dej mi sílu. Neudělám nic špatného a vždycky budu hodný.“

Srdce se mi sevřelo při té dětské modlitbě. Nevím, co říct, jen jsem stál vedle něj, zatímco se modlil. Pak otevřel oči, usmál se a řekl:

— „Jedeme, tati.“

Myslel jsem si, že to byl jen okamžik dětské víry, nic víc. A brzy jsem na to zapomněl. Ale můj syn — nezapomněl.

O několik měsíců později se stalo něco nečekaného, co nás úplně šokovalo

Uběhlo pár měsíců. Šli jsme na pravidelnou kontrolu k lékaři. Všechno probíhalo jako obvykle: standardní otázky, vyšetření, záznamy do karty. Ale v jednu chvíli se lékař zamračil a upřeně se podíval na syna.

— „Chceš říct, že když jsi naléval čaj a pár kapek ti omylem spadlo na nohy, cítil jsi bolest?“ — zeptal se.

— „Ano. A co?“ — překvapeně odpověděl syn.

Doktor zmlkl, pak si těžce povzdechl a pronesl slova, ze kterých se mi zatočila hlava:

— „Víš, pokud jsi cítil bolest, znamená to, že se v nohách objevila citlivost. A to je neuvěřitelně důležité znamení. Znamená to, že není všechno ztraceno. Máš šanci.“

Nevěřil jsem vlastním uším. Kolik let nám říkali, že je to beznadějné. A teď najednou — naděje.

Lékař vysvětlil: aby měl syn možnost chodit, je nutná složitá operace. Velmi drahá, vyžadující dlouhou rehabilitaci.

Teď sbíráme peníze na operaci. Pomáhají nám přátelé, sousedé, dokonce i neznámí lidé, kteří slyšeli náš příběh.

A víte co? Už nepochybuji. Můj syn určitě vstane na nohy. Stane se běžcem. Protože víra, naděje a láska jsou silnější než jakákoliv diagnóza.