Moje dcera začala mluvit docela brzy, ale její věty byly často pro cizí lidi nesrozumitelné.

Jednou jedna její věta rozesmála celý autobus.

Lidí nebylo mnoho, ale všechna sedadla byla obsazená.

Po několika zastávkách do autobusu nastoupila starší žena.

Moje dcera si jí všimla, podívala se…
Pak vstala a hlasitě řekla:

— Babičko, posaď se na mou stoličku!

Starší žena, dojatá jejím gestem, se usmála a posadila.

A pak moje dcera hrdě dodala:

— Maminka mě naučila uvolňovat místo. Vždy ho dávám polomrtvým.

Žena byla trochu překvapená a snažila se pochopit, co tím myslí.

Vysvětlila jsem, že dcera jen zaměnila slova: místo „starší“ řekla „polomrtví“.

Celý autobus propukl v smích.
Dcera úplně nechápala, co se stalo, ale byla pyšná, že se její čin všem líbil.