Zachránila a přijala zatoulaného psa, ale po několika dnech se začal chovat podivně: a pak jsem se dozvěděla hroznou pravdu a hořce litovala svého dobrého skutku.

Vždycky jsem slýchávala, že je třeba pomáhat druhým — ať už lidem, nebo zvířatům. Celý život jsem se snažila tímto pravidlem řídit. Ale jednoho dne se všechno změnilo.

Jela jsem večer domů a přímo u krajnice jsem zahlédla psa. Velký německý ovčák seděl schoulený do klubíčka a jeho pohled byl tak bezmocný, že se mi sevřelo srdce. Vypadal hladově a prochladle. Bez váhání jsem zastavila a zavolala na něj. Pes téměř okamžitě přišel a poslušně si sedl k mým nohám. Pomyslela jsem si: „Tak, a teď mám přítele.“

První den bylo všechno v pořádku. Hltavě se najedl, pak se stočil do klubíčka na rohožce u dveří a usnul. Bylo mi dokonce dobře u srdce, že jsem udělala dobrý skutek.

Ale už po pár dnech jsem si začala všímat zvláštností.

Nejdřív se zdálo, že se vyhýbá vodě. Nalila jsem mu misku, ale skoro nepil. Myslela jsem — možná stres nebo změna prostředí.

Další den byl pes neklidný: bezdůvodně pobíhal po bytě, drápal dveře a pak zůstával stát, jako by něco naslouchal v tichu.

Někdy dlouho seděl a díval se na mě zvláštním, napjatým pohledem.
A v noci ho jako by něco trápilo — náhle vstával, vrčel do prázdna nebo pobíhal po místnosti.

Snažila jsem se najít vysvětlení: „Možná se bojí v novém domě? Možná hledá svého pána?“ Dokonce jsem se utěšovala, že to přejde.

Ale jednoho rána se stalo něco, co převrátilo můj život.

Sklonila jsem se k němu, abych ho pohladila, a v tu chvíli se mi zakousl do ruky. Všechno se stalo tak rychle, že jsem si ani hned neuvědomila — kousl mě.

Když jsem jela k lékaři, uslyšela jsem strašnou diagnózu: pes byl vzteklý. A co bylo nejhorší — mohl být takový od samého začátku.

Teď mě čeká dlouhá, téměř roční léčba. A po celou tu dobu budu mít před očima ten pohled, tu noc a ten osudový kousanec.
Vždycky jsem psy milovala, ale po této zkušenosti se do mě strach zaryl tak hluboko, že už nevím, jestli jim někdy dokážu znovu věřit.