Sedmiletá holčička se vracela ze školy. V rukou svírala aktovku, z níž trčely pomačkané sešity, a z ramene jí neustále sklouzával šál. Dvůr byl tichý a prázdný. Jen u vchodu do domu stál někdo.

Byl to vysoký muž v dlouhém černém kabátě. Obličej měl částečně zakrytý šálou a vytaženým límcem, ale už to stačilo, aby působil zlověstně. Vypadalo to, jako by na někoho čekal. Občas se rozhlédl kolem sebe a pak znovu upřeně hleděl na dům.

Dívce se sevřel žaludek. Vzpomněla si na slova svého otce.

Muž si jí všiml. Jeho pohled ztěžkl, byl podezíravý. Udělal několik kroků vpřed, jako by se chtěl ujistit, že kolem nejsou svědci. Ulice byla prázdná: žádní chodci, žádná auta. Holčičce začalo prudce bušit srdce, dlaně se jí zpotily. Muž zrychlil krok.

Ohlédla se — už byl skoro u ní. Pohlédla na schodiště domu. A najednou udělala něco, co nečekal ani ten muž v černém. Díky tomu zůstala v bezpečí.

Bleskla jí hlavou myšlenka: „Světlo! Hluk!“

Rychle rozsvítila všechna světla na schodišti, které se ponořilo do jasného svitu, a začala bušit pěstí do nejbližších dveří.

— „Pomoc! Pomoc!“ vykřikla hlasem zlomeným panikou.

Ozvěna se rozleh­la celým domem. Muž v černém na vteřinu ztuhl, jako by si nedokázal představit, že dítě dokáže zareagovat s takovou rozhodností.

V tu chvíli se dveře prudce otevřely a na prahu se objevil statný muž v domácím oblečení. Za ním stála žena.

— „Co se tady děje?“ zeptal se přísným hlasem, přejel pohledem dívku a pak neznámého.

Muž v černém se zachvěl, oči se mu rozšířily překvapením. Otočil se na patě a téměř běžel pryč z domu, mizel do tmy dvora.

Dívka se ještě třásla a tiskla si aktovku k hrudi, ale uvnitř už cítila hrdost. Vzpomněla si na otcova slova a udělala přesně to, co měla. A právě to jí zachránilo život.