Toho dne šlo vše svou cestou, kromě prudkého deště venku.

Rychle jel na letiště, když po cestě zahlédl ženu v dešti s malým dítětem. Na okamžik se snažil soustředit jen na cestu, ale výčitky svědomí ho donutily zastavit, vystoupit z auta a přiblížit se k ní.

— Dobrý den, mohu vám nějak pomoci? Proč tu stojíte s tímto nádherným miminkem? — zeptal se.

— Nemám kam jít, — odpověděla žena. — Ocitla jsem se na ulici kvůli svému manželovi a nevím, co s námi bude.

Muž bez váhání vytáhl z kapsy klíče od svého bytu a řekl řidiči, aby je odvezl domů a postaral se o ně, dokud se nevrátí z cesty.

Řidič je posadil do auta a odvezl k jeho domu, zatímco on pokračoval na letiště.

O dva týdny později se vrátil z cesty a zamířil do svého bytu. Zaklepal na dveře, ale nikdo neotvíral. Dveře nebyly zamčené, a tak vešel dovnitř.

To, co tam uviděl, ho prostě ohromilo…

Zarazil se na prahu, srdce mu bušilo rychleji. V obývacím pokoji stála žena s dítětem, ale nebyly to tváře, které viděl v dešti.

Hračky byly úhledně rozložené po podlaze, na stole stála čerstvě připravená večeře a na pianu ležel malý dopis: „Děkujeme vám za vaši laskavost. Jsme doma.“

Ale jeho zrak padl do kouta místnosti, kde sedělo jiné dítě, zachumlané do měkké deky.

Byl pro Nathana cizí, ale nějakým způsobem se zdál povědomý — oči měl stejné jako to miminko v dešti, jen teď už byl skoro sedmiletý.

Žena zvedla hlavu a jemně se usmála, ale v očích se skrývala úzkost: „Našel nás sám. Říkáme mu… náš zázrak.“

Nathan ucítil, jak z něj napětí pomalu opadá, ale uvnitř rostl zvláštní pocit. Nebyla to jen vděčnost — byla to záhada, která v sobě skrývala neuvěřitelné odhalení.