Jeli jsme se psem autem, když se najednou podíval na silnici a začal prudce a vytrvale štěkat: když jsem uviděl, na co štěká, s hrůzou jsem zastavil auto

Byl to klidný, slunečný den. Silnice působila bezpečně a známě. Seděl jsem za volantem a vedl auto, myšlenky mi utíkaly k večerním plánům a drobným starostem. Vedle mě na sedadle spolujezdce byl stočený můj věrný pes. Podřimoval, občas otevřel oči a líně pohlédl z okna na ubíhající krajinu.

Vše probíhalo úplně obyčejně, jako už stokrát předtím. Ale pak se něco změnilo. Pes se náhle napjal, uši nastražil a během okamžiku se z ospalého společníka stal ostražitým strážcem. Vzhlédl na mě znepokojeným pohledem a najednou začal štěkat.

Nebyl to radostný ani hravý štěkot, na který jsem zvyklý. Byl to ostrý, naléhavý hlas, jako varování. Zkusil jsem ho utišit, pohladil ho a tiše oslovil jménem, ale on nepřestával.

Jeho štěkot sílil a neústupně směřoval na silnici před námi. V tu chvíli se ve mně probudil instinkt. Zvedl jsem oči a pevně sevřel volant — a uviděl jsem přímo před sebou něco strašného. Prudce jsem sešlápl brzdu…

Jen pár stovek metrů před námi silnice končila. Most, který tam vždycky stál, se zřítil.

Uprostřed vozovky zela obrovská díra. V hrůze jsem si všiml, že několik aut už spadlo dolů. Vzduchem stoupal dým a mezi troskami se míhaly jejich siluety.

Auto se smýkalo, pneumatiky kvílely, ale zastavili jsme se jen pár metrů od propasti.

Seděl jsem za volantem, srdce mi bušilo a dech se mi zadrhával. Jediná myšlenka mi probleskla hlavou: kdyby nebylo mého psa, skončili bychom tam dole také.

Od toho dne vím, že psi někdy cítí víc než my. A jejich instinkty dokážou zachránit život.