Maya, dvanáctiletá dívka, cestovala poprvé v životě sama. Její oblečení bylo obnošené, tenisky potrhané a v rukou držela malý batoh – uvnitř dvě knihy, rozbitý telefon a fotografii své zesnulé matky. Letenku jí poskytla charitativní organizace, aby mohla po smrti matky odletět za svou tetou do Brooklynu.
Na palubě si Mayi nikdo nevšímal – kromě Viktora Haila, chladného a bezohledného miliardáře. Během letu však Viktor náhle zkolaboval – dostal infarkt. V kabině propukla panika, cestující strnuli.
Maya si vzpomněla na pohyby, které ji kdysi naučila její matka – zdravotní sestra. Vyskočila ze sedadla a běžela k Viktorovi.
„Položte ho! Zakloňte mu hlavu!“ přikázala. Po několika minutách masáže srdce a umělého dýchání Viktor znovu začal dýchat. V letadle se rozhostilo obrovské ulehčení – a všichni začali tleskat.
Po přistání byl Viktor odnesen na nosítkách. Těsně předtím, než ho odvezli, se jejich pohledy setkaly – a on jí něco pošeptal, ale kvůli hluku motorů to neslyšela.
Až později se dozvěděla, co řekl. A ta slova jí zlomila srdce…
Dvanáctiletá dívka zachránila miliardáře během letu… Ale to, co jí pošeptal, jí zlomilo srdce…
Minuty se zdály nekonečné. A pak se Viktorova hruď náhle zvedla – znovu se nadechl. Letadlem se rozlehly výdechy úlevy a potlesk. Maya, vyčerpaná a třesoucí se, se zhroutila zpět do sedadla. Po kabině se rozšířil šepot: malá dívka právě zachránila život miliardáři.
Po přistání v New Yorku Viktora odnesli na nosítkách. Těsně předtím, než zmizel z dohledu, se jejich oči znovu setkaly. Pošeptal pár slov – ale Maya je neslyšela.
Později k ní přišla letuška a podala jí obálku.
„Pan Hail vás požádal, abych vám to předala. Nestihl říct všechno, co chtěl.“
Maya otevřela dopis, srdce jí bušilo a oči se jí naplnily slzami.
Dvanáctiletá dívka zachránila miliardáře během letu… Ale to, co jí pošeptal, jí zlomilo srdce…
Uvnitř byla ručně psaná zpráva:
„Zachránila jste mi život. Navždy vám budu vděčný. Znal jsem vaši matku – zachránila život mé ženě v nemocnici, do které jsem investoval. Nikdy jsem jí nestihl poděkovat. Vy jste pokračovala v jejím odkazu. Postarám se o vaši budoucnost. Přijeďte za mnou. — Viktor Hail.“
Maya cítila, jak se jí do očí derou slzy – ne kvůli penězům, ale proto, že někdo konečně uctil památku její matky.
O týden později dorazila ona i její teta do Viktorovy věže. Čekaly tam dokumenty: univerzitní stipendium, svěřenecký fond a byt.
Viktor jí vzal za ruku a řekl:
„Už nikdy nebudeš sama. Žij tak, jak by si to tvoje matka přála.“
Maya se rozplakala.