Když jsem kráčel podél hluboké řeky, všiml jsem si něčeho podivného na hladině vody. Plavalo tam malé medvídě.

Nejdřív jsem si pomyslel, že si jen hraje, že plave. Ale když jsem se přiblížil, pochopil jsem: vůbec se nehýbalo a jen nehybně leželo na vodě.

— „Určitě se utopilo…“ — zašeptal jsem a natáhl ruku, abych ho vytáhl.

Jemně jsem ho vytáhl na břeh. Několikrát jsem s ním zatřásl, doufaje, že znovu ožije, ale bylo to marné. Zdálo se, že už nedýchá.

Ale právě v tu chvíli se stalo něco strašného

Najednou se za mnou ozvalo hluboké, těžké vrčení. Po zádech mi přeběhl mráz. Pomalu jsem se otočil — a uviděl jsem ji.

Z křoví vyšla obrovská medvědice. Její oči planuly vztekem, dech měla zrychlený. Uviděla, že držím její mládě v náručí, a myslela si, že jsem ho zabil.

S ohlušujícím řevem se postavila na zadní nohy. Země se zachvěla.

Vyděšený jsem hodil medvídě zpět do vody a rozběhl se po břehu. Ale medvědice byla rychlejší. Doběhla mě během několika sekund a udeřila mě tlapou do zad.

Ostrá bolest mi projela tělem — její drápy zanechaly hluboké škrábance. Sotva jsem se udržel na nohou, košile byla nasáklá krví.
Ale strach mi dodal sílu. Vběhl jsem do lesa, kličkoval mezi stromy, dokud její řev pomalu neutichl v dálce.

Když jsem se konečně dostal na cestu, zhroutil jsem se na zem, lapaje po dechu.

A tehdy mi došlo: s divokou přírodou se nesmí zasahovat. Tam platí jiná pravidla. A člověk v ní bude vždycky jen cizincem.