Když si člověk představí svou dokonalou svatbu, obvykle vidí malé družičky, růžové okvětní lístky a dětský smích. V našem případě to ale bylo trochu jinak – v rodině jsme neměli ani jedno malé dítě, které by se této role ujalo. Žádná neteř, žádný synovec, žádný malý bratranec. A tak mě napadla bláznivá, ale nádherná myšlenka: proč bych nepožádala své babičky, aby byly družičkami právě ony?
Obě jsou na konci šedesátky, plné energie, humoru a chuti do života. Upřímně – často mají víc elánu než lidé v mém věku. Vždy mě inspirovaly svou silou, optimismem a neutuchající radostí z každodenních drobností. A tak jsem cítila, že právě ony si zaslouží být součástí jednoho z nejkrásnějších dnů mého života.
Nejdřív jsem zavolala babičce Odilii. Když jsem jí to řekla, na chvíli zmlkla, a pak se rozesmála:
„To myslíš vážně? Chceš, aby dvě staré dámy rozhazovaly okvětní lístky?“
„Přesně tak!“ odpověděla jsem bez zaváhání.
Souhlasila okamžitě a ještě ten den začala shánět šaty.
Druhá babička, Sibylle, byla trochu zdrženlivější. Chvíli váhala – ne proto, že by nechtěla, ale spíš proto, že si nebyla jistá, zda je to „vhodné pro její věk“. Ale Odilia ji povzbudila a nakonec s radostí řekla ano. Od té chvíle se obě připravovaly s takovým nadšením, jako by se vrátily do mládí – zkoušely účesy, ladily doplňky a trénovaly svůj slavnostní pochod.
Všechno vypadalo dokonale… až do chvíle, kdy se to dozvěděla matka mého ženicha.
Při večeři si mě vzala stranou a tiše se zeptala:
„Zlato, jsi si jistá, že je to dobrý nápad? Je to… trochu netradiční.“
Chápala jsem ji. Pro ni to bylo zvláštní, možná i trochu trapné.
„Myslím, že je to skvělé,“ odpověděla jsem klidně. „Je to náš den a ony jsou šťastné.“
Ztuhla, ale už nic neřekla. Můj ženich se jen usmál:
„Mně se to líbí. Je to originální.“
Cítila jsem, že ve vzduchu visí napětí. Jeho rodina je dost tradiční a věděla jsem, že při obřadu se najdou tací, kteří nadzvednou obočí. Ale to mě nezajímalo. Moje babičky si zasloužily být ve středu pozornosti – vždyť celý život byly pilířem rodiny, oporou pro všechny kolem.
A pak přišel velký den. Hudba začala hrát a všichni hosté ztichli, když po uličce kráčely dvě elegantní dámy s košíčky plnými růžových okvětních lístků. Jejich kroky byly pomalé, ale jisté, a úsměv na tváři jim zářil jako slunce.
Nejdřív bylo ticho. Pak se ozval smích, poté potlesk. Nikdo nevěděl, zda se má dojmout nebo smát – a nakonec udělali oboje. Bylo to krásné, opravdové a nezapomenutelné. Moje babičky zářily štěstím.
Večer, během hostiny, za mnou přišla tchyně. Chytila mě za ruku a řekla jen:
„Mýlila jsem se. Bylo to nádherné.“
V tu chvíli jsem věděla, že to stálo za to. Moje babičky ukázaly všem, že věk nikdy není překážkou pro radost, eleganci ani pro malé kousky šílenství. Ten den se staly symbolem lásky, síly a životní moudrosti.
Často slyším, že svatba patří mladým. Já si ale myslím, že svatba patří životu – a život tvoří všechny generace. Díky mým babičkám byla ta naše výjimečná. Ukázaly, že krása a radost nemají věkovou hranici, a že někdy právě odvážné nápady dělají okamžiky opravdu nezapomenutelnými.