John Turner ztuhl. Od smrti jeho manželky Emily uběhly už tři roky. Lékaři tehdy uvedli, že zemřela na srdeční arytmii – náhlou zástavu srdce. Byla to ztráta, ze které se jen těžko vzpamatovával. Pracoval celé dny, večery trávil v tichu se synem, ale Michael se nikdy s její smrtí nesmířil.

„Michaeli… tohle není dobrý nápad,“ pronesl tiše John a nervózně si promnul čelo. „Nemůžeme to udělat. Proč to chceš?“

„Protože něco nesedí!“ vyhrkl chlapec. „Slyšel jsem tě mluvit se strýcem Davidem. Říkal jsi, že mámina smrt ti pořád nedává smysl. A vím, že jsi přestal chodit s ní na kontroly, i když jsi věděl, že se necítila dobře!“

Johnovi se sevřel žaludek. Tyto pochybnosti ho pronásledovaly celé roky. Emily byla zdravá, plná energie, nikdy si nestěžovala na srdce. A přesto – zemřela prý na náhlou srdeční zástavu. John se tehdy snažil přesvědčit sám sebe, že je to osud. Ale Michael zjevně věděl víc, než si myslel.

Když otec dál odmítal, Michael se rozhodl jednat sám. Vyhledal právní pomoc a podal oficiální žádost k soudu o povolení exhumace kvůli možnému pochybení při lékařské péči. Po několika týdnech soud skutečně rozhodl v jeho prospěch.

A tak jednoho chladného rána dorazili na hřbitov. Bagr pomalu odhrnoval hlínu. John stál vedle svého bratra Davida, neschopen slova, zatímco Michael nehnutě sledoval, jak dělníci vytahují rakev. Když se víko pomalu otevřelo, zevnitř se vyvalil těžký pach vlhkosti a rozkladu.

Ale místo těla uvnitř ležela jen roztrhaná nemocniční košile a pár zlatých náušnic – ty samé, které Emily nosila každý den.

Všichni zůstali stát jako přikovaní. Ticho, které následovalo, se dalo krájet. John cítil, jak mu srdce buší až v krku. Michael upustil lopatu, která s kovovým cinknutím dopadla na zem.

V tu chvíli všichni pochopili jediné – Emilyina smrt nebyla taková, jak jim bylo řečeno. A nic už nebude jako dřív.