Během obřadu, když se chystali vložit rakev do pohřebního vozu, se znenadání objevil kůň.

Byl bílý, udýchaný, s boky pokrytými blátem, ale s očima plnými bolesti a života. Pomalu se přiblížil k lidem, a pak přímo k rakvi. To, co se stalo poté, nechalo všechny bez slov.

V den, kdy jeho pán zemřel, se kůň vytrhl ze stáje a zmizel. Nikdo nevěděl, kam se poděl. Rodina zesnulého, zaneprázdněná přípravami pohřbu, ho nemohla hledat.

Dva dny ho nikdo neviděl — jako by se vypařil.

A přesto kůň cítil ztrátu svého pána. Strávili spolu téměř deset let — vychoval ho od hříběte, mluvil s ním jako s přítelem, krmil ho z ruky, pečoval o něj, když byl nemocný. Kůň znal jeho hlas, jeho kroky, dokonce i jeho náladu.

Přišel den pohřbu. Lidé plakali, vzpomínali na zesnulého. Ale právě ve chvíli, kdy několik mužů zvedlo rakev, aby ji vložili do vozu, z lesa se vynořil bílý kůň.

Náhle se zastavil, hlasitě zařehtal, jako by žádal, aby mu uvolnili cestu. Lidé instinktivně ustoupili. Kůň sebejistě přistoupil k rakvi, sklonil hlavu — a pak udělal něco, co všechny hluboce dojalo

Položil svůj čenich na víko rakve, tiše vydechl, jako by vzlykal. Po několik minut panovalo ticho — i vítr se zdál být ztichlý.

Pak, jako by pochopil, že se jeho pán už nikdy nevrátí, vydal dlouhé, bolestné zasténání a udeřil kopytem do země. Mnozí neudrželi slzy.

Když se vůz rozjel, kůň se nepohnul — naopak, postavil se přímo před něj a blokoval cestu.

Museli počkat, dokud sám neustoupí. Ale i poté následoval pohřební vůz — krok za krokem, klusem, snažil se ho dohnat, až se nakonec zhroutil vyčerpáním u kraje cesty.

Později se vyprávělo, že kůň zůstal dlouho na tom místě, kde byl naposledy spatřen. Stál nehybně, nejedl, nepil, jen hleděl do dálky — jako by stále čekal, že ho jeho milovaný pán zavolá jménem.