Moje žena a já jsme se do hor přestěhovali teprve před měsícem. Byli jsme unavení z ruchu města – z neustálého hluku, dopravních zácp, sousedů za zdmi. Tady to bylo jiné: čistý vzduch, vůně borovic, klid a mír, přerušovaný večer jen praskáním ohně v krbu.

Náš život konečně našel rytmus, o kterém jsme snili. Ale jednoho dne se všechno změnilo.

Několik dní jsme si všímali stop poblíž verandy. Nejprve jsme si mysleli, že to jsou veverky, nebo možná mývalové. Pak snad lišky.

Ale s časem se stopy zvětšovaly… a byly čerstvější. Doufal jsem, že to nejsou vlci – a už vůbec ne medvěd. Mýlil jsem se.

Toho rána jsem šel ven pro trochu dřeva. Sotva jsem otevřel dveře, ztuhl jsem.

Přímo přede mnou, na dřevěné verandě, stála obrovská hnědá medvědice. A v tlamě – malé medvídě.

Zadržel jsem dech. Medvědice nevrčela, nepohnula se. Jen tam stála a dívala se mi přímo do očí.

Vzpomněl jsem si na všechny rady, co dělat při setkání s medvědem: nehýbat se, nekřičet, nedívat se mu do očí… ale to jsem už dělal.

Medvědice udělala pomalu krok dopředu. Srdce mi bušilo jako o závod.

„Je konec,“ pomyslel jsem si. „Jsem ztracen.“

Ale medvědice jemně položila mládě na zem. Myslel jsem, že se chystá zaútočit a uvolňuje si tlamu, ale najednou udělala něco naprosto nečekaného

Zvíře ukázalo tlapou na mládě. Malý medvěd slabě zakňučel. A tehdy jsem uviděl — na jeho zádech byl zaseknutý drát, hluboko zapíchnutý do kůže. Starý kus pasti, který zanechal hlubokou ránu.

V tu chvíli mi došlo, proč přišli.

Medvědice udělala krok zpět a tiše zavrčela, jako by varovala: „Buď opatrný.“

Zvedl jsem ruce, abych ukázal, že nechci ublížit, a pomalu jsem si klekl.

„To je v pořádku,“ zašeptal jsem. „Pomůžu ti.“

Mládě se třáslo, ale zůstalo na místě. Opatrně jsem chytil drát, zatáhl… a uvolnil ho. Medvídě bolestně zakňučelo – a v tu chvíli medvědice zařvala a postavila se na zadní.

Zůstal jsem stát bez hnutí.

„Jen ho zachraňuji!“ řekl jsem nahlas, snažíc se, aby můj hlas zůstal klidný, bez strachu.

Medvědice stála ještě pár vteřin, pak se znovu postavila na všechny čtyři a podívala se na mě. Tentokrát v jejím pohledu byla důvěra.

Zavolal jsem na ženu:
„Přines obvazy! A lékárničku, rychle!“

Společně jsme mládě ošetřili, dezinfikovali a obvázali ránu. Po celou dobu stála matka vedle nás, bez pohybu. Bylo slyšet jen její těžké dýchání – sledovala každý můj pohyb.

Když bylo hotovo, pomalu jsem ustoupil. Medvědice jemně vzala své mládě do tlamy a odešla do lesa, aniž by se ohlédla.

Od té doby uplynulo několik týdnů. Někdy ráno vidíme nové stopy poblíž verandy. A pokaždé se usměju — protože teď už vím, kdo to je.