Ranní slunce se odráželo od chromovaných ploch restaurace, lesklo se na dávkovačích ubrousků a konvicích s kávou. Obvykle to bylo útulné místo — tam, kde palačinky voněly domovem a javorový sirup zahříval duši. Ale toho rána se v jednom koutě usadila temnota, která jako by pohlcovala veškeré světlo.

Clara tam seděla, její vozík stál vedle stolu, před ní talíř s palačinkami — její křehký štít před světem. V šestnácti letech se naučila snášet pohledy, šepoty i lítost. Ale nic ji nepřipravilo na to, co mělo přijít.

Vedle ní seděla skupina kluků, kteří se smáli s krutostí v očích. Jeden z nich převrhl její talíř — palačinky spadly na zem, sirup se rozlil po podlaze. Další popostrčil její vozík, až se zakymácela.

Celá jídelna ztuhla. Vidličky zůstaly viset ve vzduchu, hlasy umlkly. Smích těch chlapců se rozléhal jako zvuk rozbitého skla. Clara se snažila zadržet slzy, ale ponížení pálilo víc než bolest.

Kolem ní se nikdo nepohnul, nikdo nepromluvil. Všichni hleděli do svých talířů.

Na chvíli se zdálo, že krutost několika dospívajících ovládla celý prostor…

A to, co se stalo potom, nechalo všechny bez dechu.

O hodinu později se z parkoviště ozvalo dunění motorek, burácení jako hrom, který rozechvěl tichou jídelnu. Hosté sotva zvedli hlavy — někteří stále příliš otřesení, aby se pohnuli. Pak se dveře rozletěly a dovnitř vešlo asi dvanáct motorkářů v černé kůži, s řetězy cinkajícími při každém kroku a pohledem plným odhodlání.

Nepřišli vyvolat hádku. Jejich oči okamžitě spočinuly na Claře — a ve vzduchu se něco změnilo. Zavál pocit spravedlnosti, který projel místností jako vlna.

Vůdce skupiny, muž s prošedivělým plnovousem, přistoupil k chlapcům, kteří před chvílí dívku trápili.

„Tak co,“ řekl hlubokým hlasem, „vypadá to, že potřebujete lekci.“

Kluky přemohlo překvapení i strach. Ti obrovští muži se nemuseli ani dotknout — stačila jejich přítomnost, síla, která z nich vyzařovala.

Vůdce si klekl vedle Clary a s jemným úsměvem řekl:
„Teď už je to v pořádku. Nejsi sama.“

Chlapci, pochopivší vážnost situace, začali tiše ustupovat ke dveřím, někteří dokonce polohlasně mumlali omluvy. Hosté, ohromení, sledovali ten zvrat — před chvílí nikdo nezasáhl, a teď se atmosféra obrátila vzhůru nohama.

Claru zaplavil pocit úlevy i dojetí. Poprvé po dlouhé době věděla, že není sama — a že někdy odvaha druhých může změnit všechno… během jediné chvíle.