Přála si jen jedno. Aby v těch posledních týdnech nebyla sama. Aby vedle ní byl ten, kdo jí kdysi slíbil, že ji nikdy neopustí.

Ale když o diagnóze řekla svému manželovi, nedostalo se jí ani objetí, ani slz, ani ticha, které by mluvilo za vše. Jen chladná, lhostejná věta:
„To znamená, že už nebudeš moct vařit ani uklízet?“

Slova, ostrá jako nůž, se jí zabodla do srdce. Stála tam, tiše, s pohledem upřeným do prázdna. A uvnitř ní něco umřelo ještě dřív, než nemoc vůbec stačila udělat svou práci.

Dny se táhly pomalu. Z nemocnice ji propustili, protože si přála být doma. Chtěla naposledy cítit vůni vlastního pokoje, slyšet tikot hodin, které spolu s manželem kdysi kupovali do nového bytu.
Teď tikaly jen jako připomínka, že čas ubíhá – a že její přání být milována zůstalo nenaplněné.

Manžel přicházel do pokoje jen občas. Většinou se ptal, jestli potřebuje něco z obchodu, nebo kolik bude stát další lék. Žádné doteky, žádné „jak se cítíš“. Jen povinnost.

Sestřička, která o ni pečovala, se stala jejím jediným člověkem, se kterým mohla mluvit. Byla to mladá žena s laskavým hlasem a trpělivostí, kterou její muž dávno ztratil. Často jí říkala:
„Nebojte se, jste silná. I kdyby vám zbýval jen den, žijte ho pro sebe.“

Jednoho rána – slabá, unavená, téměř neschopná vstát – ho zavolala k sobě.
„Prosím,“ zašeptala, „zůstaň dnes se mnou. Lékaři říkali, že… že už to může být brzy.“

On jen povzdechl a bez jediného pohledu odpověděl:
„Už mě to unavuje. Tvoje rakovina mě má dost. Každý den to samé. Rakovina sem, rakovina tam. Já chci žít dál. Už toho mám dost.“

A odešel.

Ten zvuk – tiché zaklapnutí dveří – byl posledním, co v ten den slyšela.

Odpoledne, když se vrátil domů, našel byt zvláštně tichý. Žádný dech, žádný šelest. Otevřel dveře do ložnice a zůstal stát. Na nočním stolku ležel dopis.

Třásly se mu ruce, když ho rozbalil.

„Neměj strach, nezlobím se.
Vím, že jsi to nezvládl. Lidé se bojí smrti, i když není jejich.
Děkuji ti za chvíle, kdy jsi byl jiný.
Neboj se mě hledat – já už tě nehledám.
Ale jednou, až budeš stát sám v prázdném bytě a bude ti ticho připadat těžší než bolest, možná si vzpomeneš, že jsem tě milovala až do konce.“

Pod dopisem ležela její ruka – klidná, nehybná. Usnula. Navždy.

Manžel tam stál dlouho. Nemohl dýchat. Najednou se mu vybavily všechny ty chvíle, kdy mohl říct jediné „miluju tě“, ale místo toho zvolil mlčení. Všechna ta slova, která nikdy neřekl, mu teď hučela v hlavě jako ozvěna prázdného pokoje.

A pak si všiml něčeho. Na parapetu stála malá květina – jejich oblíbená orchidej. Byla zalitá, čerstvě upravená. Vedle ní ležel její prsten.

Bylo zřejmé, že na něj čekala až do poslední chvíle.

Od té doby prý každý, kdo se nastěhuje do jejich bývalého bytu, tvrdí, že v noci z ložnice slyší ženský hlas, jak tiše šeptá:
„Neboj se… já ti odpouštím.“