Ranní mlha se převalovala přes ranvej námořní letecké základny Oceana jako pomalý, živý organismus. Vzduch byl těžký od soli a petroleje, kapky vody se srážely na plechových křídlech stojících letounů a tlumily jejich ostré linie. F/A-18 stály v řadě, křídla složená, klidné, jako dravci těsně před probuzením. Jen občasné zahučení generátoru nebo vzdálený příkaz přerušil ranní klid.
Na bráně se objevila žena. Nesla se klidně, v leteckých botách, jejichž podrážky nesly známky dávné služby. Měla na sobě tmavě modrou bundu, která kdysi patřila uniformě, teď už vybledlou sluncem a časem. Vlasy měla stažené do uzlu, oči zelené jako moře po bouři. Jmenovala se Elodie Marchand. Francouzka, devětatřicetiletá, bývalá pilotka, která strávila půlku života v místech, kde se rozhodnutí dělají při rychlosti přesahující Mach 2.
Nikdo na základně pořádně nevěděl, proč ji poslali. V oficiálním rozkazu stálo jen: Konzultace v oblasti přežití a únikových protokolů pro kombinované jednotky. Zprvu to znělo jako rutinní spolupráce, dokud se neobjevila ona – civilistka, kterou doprovodil vojenský dopis bez podpisu.
V administrativní budově ji přijal námořník, jehož výraz byl směsí únavy a povinné zdvořilosti. Vyplnil formulář, zaškrtl políčka, požádal o doklady. Dva civilní poradci u automatu s kávou si vyměnili nejisté pohledy. Nikdo netušil, kdo ta žena doopravdy je, ale její postoj naznačoval, že už viděla víc, než většina z nich kdy uvidí.
Když přišel důstojník odpovědný za program, situace se rychle změnila. „Civilisté nemají na naší základně co dělat, pokud nejsou součástí oficiálního kontraktu,“ oznámil suše. „Sekuriťák vás doprovodí k bráně.“ Elodie jen přikývla. Nepokusila se vysvětlovat, nepředkládala žádné průkazy. Připomínala spíš člověka, který slyšel tenhle tón příliš často, aby ho bral osobně.
Venku se posadila na betonové schody vedle parkoviště. Kolem ní prošla skupina kandidátů na mariňácké komando, křičeli povely, běželi k výcvikovému bazénu. Elodie se na ně podívala, a přestože vypadala klidně, v jejím pohledu bylo cosi znepokojivého – směs trpělivosti a očekávání. Na okamžik se zdálo, že je jen dalším pozorovatelem, člověkem, kterého svět minul. Ale pak si upravila bundu a zatáhla za zip na rukávu.
Na tmavé látce se objevila vyšitá ikona – stylizovaný raptor s bleskem přes křídla a pod ním nápis DUCH 7. V tu chvíli se zastavil kuchař, který právě nesl tác s kávou. Papíry mu vypadly z rukou. Zvuk dopadajících šálků se rozlehl tichou chodbou a přitáhl pozornost několika pilotů.
Náhlé ticho se rozlilo jako elektrické napětí. Ti, kdo znali historii letectva, zbledli. DUCH 7 – to nebyl obyčejný volací znak. Byl to legendární kód z dob operací, které nikdy oficiálně neexistovaly. Z tajných misí nad nepřátelským územím, kde se rozhodovalo o životech desítek mužů. V interních zprávách se objevoval jen v cenzurovaných fragmentech: sedmnáct minut ukradené oblohy, tři sestřelené nepřátelské stíhačky, dvanáct Američanů zachráněných díky neautorizovanému zásahu.
A ten zásah provedla ona. Pilotka, která zmizela z oficiálních záznamů krátce po incidentu, kdy se celý tým vrátil domů živý, ale její F-22 se ztratila z radarů. Nikdo ji už nikdy neviděl. A teď stála tady, na schodech základny, znovu před lidmi, kteří kdysi poslouchali její rozkazy přes rádiové šumy.
Telefon v kanceláři začal vyzvánět. Pak druhý. O pár minut později se ve dveřích objevil kapitán Monroe, velitel letky. Jeho výraz, obvykle pevný a neústupný, se změnil, když ji spatřil. Zastavil se uprostřed schodiště, jako by se náhle propadl do minulosti. Elodie vstala, vztyčila bradu a beze slova zasalutovala. On ztuhl, neschopen pohybu, a ticho kolem nich se stalo téměř hmatatelným.
„Madam…“ začal, ale slova mu uvízla v hrdle.
„Nejsem tady kvůli minulosti, kapitáne,“ odpověděla tiše. „Jen jsem měla doručit zprávu.“
Podala mu složku, tenkou, označenou jen symbolem TOP SERE-ALPHA. Monroe ji otevřel, přelétl první řádky a zbledl. Bylo tam jediné potvrzení: F-22 Raptor, sériové číslo 07-941, znovu registrován – aktivní stav. Pilot: Elodie Marchand.
Když vzhlédl, žena už stála u brány. V dálce se ozvalo zahučení motoru, které se postupně měnilo v známé dunění. Na obzoru se mihla silueta letounu, který by tam už dávno neměl být – stříbrný, elegantní, nepochybně F-22. Všichni na základně vyběhli ven, zvedli hlavy k obloze a mlčky sledovali, jak letoun provádí nízký průlet, a pak vystoupá k slunci.
Kapitán Monroe se napřímil, ruku přitiskl k čepici a s nepatrným úsměvem pronesl:
„Vítej zpátky, Duchu.“