Toho sobotního rána se na mě dvě malé holčičky, sedící samy na autobusové zastávce, dívaly očima, které jako by vyprávěly příběh, který nikdo jiný neslyšel. Měly na sobě zářivě žluté vesty, z nichž každá působila, jako by křičela o pomoc do tichého, ospalého světa. Vedle nich se v chladném ranním vzduchu pomalu pohupoval jednoduchý modrý balónek na bílém provázku, který se leskl v paprscích vycházejícího slunce.
S Thomasem jsme se právě vrátili z naší obvyklé sobotní kávy. Silnice byla prázdná, město ještě spalo. Když jsme je uviděli, Thomas zpomalil na motorce a já mu pokynul, aby zastavil. Byly tam – dvě malé blondýnky, samé, tiché, bez doprovodu. Mezi jejich nohama ležel pomačkaný papírový sáček. Zastavili jsme. Něco bylo zkrátka špatně. Děti v tomto věku nebývají samy na autobusové zastávce v sedm ráno.
Když jsme se přiblížili, mladší z dívek se rozplakala. Starší ji objala a snažila se ji utišit. Bylo zřejmé, že tu sedí už delší dobu. Jejich ruce byly studené, oči zarudlé od pláče. „Ahoj, maličké,“ oslovil je Thomas měkce a dřepl si k nim. „Kde je máma?“
Starší dívka zvedla oči. Nikdy jsem neviděl takovou směs smutku a odhodlání v dětské tváři. Mlčky ukázala na papírový sáček. Vzal jsem ho do ruky – byl lehký, uvnitř byl složený papírek a několik drobných věcí: pár sušenek, plastová lahvička s vodou, malý plyšový medvídek a dopis.
Rozbalil jsem ho. Byl napsán spěšně, s roztřeseným rukopisem dospělé ženy:
„Odpusťte mi. Nemám kam jít a nemůžu jim dát to, co potřebují. Věřím, že najdete dobré lidi, kteří jim pomohou. Jmenují se Klára a Sára. Klárce je sedm, Sáře čtyři. Prosím, ochraňte je. Já už to nedokážu.“
Thomas na mě pohlédl. Bylo to jedno z těch tichých porozumění, kdy slova ztrácí význam. Zvedl dívky ze studené lavičky a přitiskl je k sobě. Mladší stále svírala balónkem omotanou šňůrku, jako by se bála, že když ji pustí, ztratí i poslední spojení s mámou.
Zavolali jsme policii a zatímco jsme čekali, snažili jsme se děvčata uklidnit. Vyprávěli jsme jim, že všechno bude v pořádku, že teď už nejsou samy. Klárka se po chvíli osmělila a tiše řekla, že maminka je sem přivedla ještě za tmy. Řekla jim, že si jen odběhne koupit snídani. Ale už se nevrátila.
Policisté dorazili během několika minut, ale čas se nám do té chvíle zdál nekonečný. Zatímco je odváželi, Sára se ke mně naklonila a pošeptala: „Můžu si nechat balón?“ Přikývl jsem. A tak odjížděla v náručí policistky, s modrým balónkem, který se pohupoval nad její hlavou jako tichý svědek všeho, co se toho rána stalo.
Zpráva o dvou malých dívkách nalezených na zastávce se během několika hodin rozšířila po celém městě. Na sociálních sítích ji sdílely tisíce lidí. Lidé nabízeli pomoc, dary, domov. Nikdo nechápal, jak mohla matka něco takového udělat. Ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím méně jsem ji dokázal soudit. Možná to nebyl projev krutosti, ale zoufalství.
O pár dní později se objevily nové informace. Matka byla nalezena v opuštěné garsonce na okraji města. Zmizela, protože ztratila práci, střechu nad hlavou, i víru, že jí někdo pomůže. Dopis, který napsala, byl jejím posledním pokusem zajistit dcerám lepší budoucnost, než jakou mohla sama nabídnout.
Dívky byly umístěny do pěstounské péče. Pár, který je přijal, byl jedním z těch, kdo reagovali na příběh na internetu. Věřili, že žádné dítě by nemělo čekat na lavičce s dopisem místo objetí.
Od té doby, kdykoli projíždím kolem té zastávky, vidím v duchu ten modrý balónek vznášející se nad lavičkou. Stal se symbolem naděje i zoufalství, které se v jediném okamžiku spojily do lidského příběhu. Připomíná mi, že ne každý čin, který se zvenku jeví jako krutý, skutečně pramení z nelidskosti. Někdy je to poslední volání o pomoc, které nikdo dřív neslyšel.
A ten dopis, který jsem tehdy držel v ruce, mám dodnes schovaný v šuplíku. Jako připomínku, že svět může být nespravedlivý, ale i laskavý – podle toho, kdo zrovna projde kolem autobusové zastávky v sedm ráno.