Je mi 63 let a celý život jsem se učila mít ráda a přijímat sama sebe takovou, jaká jsem. Nemoc narušila můj metabolismus a přibývání na váze není něco, co bych si vybrala. Ale lidé to ne vždy chtějí chápat.

Už jsem si zvykla na křivé pohledy, na to, že cizí lidé posuzují mé tělo, jako by bylo vystaveno ve vitríně. Nejtěžší je to v letadle, kde je prostoru málo a každý si myslí, že má právo přeměřit tě očima od hlavy až k patě.

Ten den jsem letěla jako obvykle. Koupila jsem si letenku předem, vybrala místo u okna, abych nikoho zbytečně nerušila. Usadila jsem se, pečlivě zapnula pás, položila kabelku pod sedadlo a připravila se na let.

Po pár minutách se vedle mě objevila mladá dívka, asi pětadvacetiletá, krásná, upravená, v elegantním kostýmu. Podívala se na mě a okamžitě zkřivila ústa.

— No skvělé, — pronesla nahlas, aniž by se snažila být zdvořilá. — Zase tlustá zabírá půl sedadla. Já takhle letět nebudu!

Uvnitř mě píchlo bolestí. Ale mlčela jsem — zatím. Dívka pokračovala:

— Tlustí mají sedět doma, a ne létat, — hodila to přímo mně do obličeje. — Vy vůbec nemyslíte na ostatní?

Potom zavolala letušku. Dívka, drze s hlavou vzhůru, ukázala na mě:

— Tahle žena zabírá příliš místa! Vysaďte ji, nebo podám žalobu na vaši aerolinku!

Lidé se začali otáčet. Letuška se na mě podívala, jako by nevěděla, jak mě požádat, abych opustila letadlo. Cítila jsem, jak rudnu hanbou. Ale v tu chvíli jsem pochopila, že musím bránit svá práva, a udělala jsem to, čeho vůbec nelituji

Pomalu jsem vstala, otočila se k letušce a dívce a nahlas, aby to slyšel celý salón, řekla:

— Mám plné právo tu být. Mám letenku, kterou jsem si poctivě zaplatila. Moje váha je důsledkem nemoci, ne lenosti nebo obžerství, jak si myslíte vy. A já se nikomu nemusím zpovídat ze svého těla.

Pokud vám chybí místo — můžete si koupit dvě sedadla nebo se přesadit. Ale požadovat, abych byla vysazena, je diskriminace. A jestliže aerolinka vyhoví vám, podám žalobu já — za porušení mých práv, která chrání zákon.

Udělala jsem pauzu a podívala se dívce přímo do očí, bez mrknutí:

— Vaše slova mě ponižují jako člověka. Veřejně jste mě urazila a já jsem připravená pohnat vás k odpovědnosti. Jestli nepřestanete, zavolám policii přímo sem.

V letadle zavládlo ticho. Dívka najednou znejistěla, její sebevědomá tvář se změnila. Letuška rozpačitě přikývla a zamumlala:

— Samozřejmě, madam, máte právo letět. Postarám se o tuto cestující.

Nakonec dívku přesadili jinam, dál ode mě. Já zůstala u okna a mnoho cestujících se na mě po tom povzbudivě usmálo, a jedna žena mi tiše řekla:

— Děkujeme vám za ta slova. Jste velká bojovnice.

V tu chvíli jsem cítila hrdost. Já za své tělo nemůžu. A nikdo nemá právo dělat ze mě vyvrhele.