Můj pes Rick se vždycky choval klidně. Byl to pes, kterému jsem mohla věřit. Neštěkal bez důvodu, nehonil stíny, a když jsem mu řekla „lehni“, lehl si a pozoroval svět s tím svým moudrým, skoro lidským výrazem. Proto mě zarazilo, když se jednoho dne začal chovat úplně jinak.

Zpočátku jsem si říkala, že je to jen nějaká fáze. Psi občas reagují na změny počasí, cítí bouřku, zvíře v okolí, nebo dokonce pachy, které my ani nevnímáme. Jenže tohle bylo jiné. Rick začal štěkat do stropu. Stával na zadních nohách, snažil se dosáhnout na horní kuchyňské skříňky, dokonce na ně jednou vylezl. Nikdy předtím to neudělal. Jeho vrčení bylo hluboké, tiché, varovné. Nebyl to pes, který by si hrál na hrdinu – byl to pes, který upozorňoval, že se něco děje.

První noc jsem ho uklidňovala. Říkala jsem mu, že tam nic není, že má jít spát. Ale on nechtěl. Seděl uprostřed kuchyně, zíral nahoru a vydával to své tlumené, naléhavé vrčení. Když jsem zhasla světlo, slyšela jsem, jak se přemisťuje, jak škrábe do skříněk a znovu kňučí. Něco ho děsilo – nebo snad něco varoval přede mnou.

Další dny se jeho chování stupňovalo. Přestala jsem spát. Každou noc jsem poslouchala, jak chodí po bytě, jak zadržuje dech, jak někdy ztuhne a začne znovu štěkat do stejného místa. Začala jsem se bát i já. Všimla jsem si, že se pod větrací mřížkou občas ozývá tiché ťukání, skoro jako drobné kroky nebo škrábání. Připisovala jsem to myším. Ale Rickovo chování bylo jiné, než kdyby šlo o myši. Nebyl to lovecký zápal – byla to úzkost.

Jedné noci jsem to už nevydržela. Vzala jsem baterku a starý žebřík, který jsem měla schovaný ve skladu. Rick stál vedle mě, napjatý, s očima upřenýma nahoru. Když jsem žebřík rozložila, ustoupil, jako by mi dával prostor, ale oči nespustil z horní části skříněk.

Vylezla jsem nahoru a opatrně sáhla po mřížce. Byla trochu pootevřená, visela nakřivo, jako by ji někdo nedávno posunul. Už to samo o sobě bylo zvláštní. Nikdy jsem ji nečistila, nebyl k tomu důvod. Měla jsem v plánu ji sundat, prohlédnout a zase připevnit. Jenže když jsem ji zvedla, zastavila jsem se.

Za mřížkou nebyla jen prázdná ventilace. Uvnitř byl prostor, který tam podle plánů bytu vůbec být neměl. Temný, hlubší, než by člověk čekal. Když jsem tam posvítila, světlo baterky pohltil prach a pavučiny, ale mezi nimi se zalesklo něco kovového. Cítila jsem, jak se mi na zátylku zježily vlasy.

Zvedla jsem ruku a zkusila dosáhnout dovnitř. Nahmatala jsem starý plechový box, zastrčený až vzadu. Bylo to těžké, zaprášené a pokryté mastnotou. Vytáhla jsem ho ven, položila na kuchyňskou linku a Rick kolem něj okamžitě začal kroužit, štěkat a výt, jako by se chtěl ujistit, že jsem si všimla.

Když jsem box otevřela, uviděla jsem věci, které mi nedávaly smysl. Staré fotografie, černobílé, s vybledlými tvářemi lidí, které jsem nikdy neviděla. Na zadní straně bylo napsáno něco tužkou – jména, roky, datum 1974. Byly tam i dopisy, složené a svázané provázkem. Jeden z nich byl adresovaný „Paní V. K., byt 23“. To byl můj byt.

Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že mě Rick slyší. Otevřela jsem dopis. Písmo bylo roztřesené, napsané v zoufalství. Stálo tam:
„Pokud tohle někdo najde, prosím, odejděte. Nenechte to tu být. Oni vědí, že je sleduji. Schovávají se za stěnou. Někdy je slyším, jak dýchají. Pes to cítí první.“

Zůstala jsem stát s papírem v ruce a měla jsem pocit, že se mi zastavil čas. Rick tiše stál vedle mě, oči měl upřené na tmavý otvor ve zdi. V tu chvíli se z ventilace ozval slabý zvuk – jako by se něco posunulo. Malý, ale nepochybně skutečný pohyb.

Skočila jsem zpět, Rick se rozštěkal tak prudce, že jsem sebou trhla. Mřížka se lehce zachvěla. Cítila jsem, jak mě přemáhá panika. Všechno ve mně křičelo, že to není možné – že to musí být vítr, myš, nebo prostě moje představa. Ale Rick stál u skříňky, tělo napjaté, zuby vyceněné, připravený bránit.

Ten večer jsem odešla z bytu. Spala jsem u kamarádky a druhý den jsem zavolala správci domu. Když přišel, sundal mřížku, rozsvítil světlo a chvíli jen mlčel. Nakonec řekl: „Tohle tady nemělo být. Podle plánů je tahle stěna úplně plná – žádný prostor, žádná šachta.“

Zavolali technika. Když prostor rozebrali, našli malý, úzký prostor mezi zdmi – úkryt, který někdo kdysi vytvořil. Uvnitř byla stará židle, zbytky jídla a pár osobních věcí. Podle všeho tam někdo opravdu žil, možná dávno. Nikdo neví, kdo.

Od té doby Rick už nikdy neštěkal na skříňky. Vrátil se do svého klidného já, jako by měl splněno. Já jsem ale přestala brát zvuky v noci na lehkou váhu. Každý šelest mi připomíná ten dopis – a to jediné, co v něm stálo s jistotou pravdivě: Pes to cítí první.