Studený vítr se proháněl mezi rezavými troskami a pachem starého oleje, když Emily kráčela po prašné cestě k okraji města. Cesta, kterou znala nazpaměť, vedla k vrakovišti – místu, kde hledala drobnosti, které by se daly znovu použít. Někdy to byl starý hrnec, jindy boty, které se daly opravit. Život mladé vdovy se stal nekonečným koloběhem nouze a naděje. Každý den byl o přežití. Její syn Ethan rostl a potřeboval věci, které si prostě nemohli dovolit. Batoh do školy už měl roztržený, a tak Emily doufala, že dnes najde něco, co by mu ho mohlo nahradit.

Na silnici poblíž vrakoviště bývalo prázdno. Jenže toho dne se v dálce objevil luxusní černý vůz. Zastavil náhle, jako by řidič nevěděl, kam jede. Emily ztuhla. Sledovala, jak se okno pomalu stahuje dolů. Ozval se smích – chladný, pohrdavý. Pak se zevnitř vyhodil modrý batoh, který dopadl na zem tak prudce, až se od něj odrazil prach. Auto okamžitě zmizelo, kola zanechala na silnici hluboké stopy.

Emily chvíli stála nehnutě. Někdo vyhodil batoh, který vypadal téměř nový. V duchu si řekla, že to bude dar shůry. Přistoupila k němu a opatrně ho zvedla. Nebyl těžký, ale jakási zvláštní energie z něj sálala – neklidná, cizí. Zapnula zip a nahlédla dovnitř. Na první pohled spatřila složený svetr, vonící drahým parfémem. Bylo to zvláštní, jako by v něm stále zůstala přítomnost člověka, který ho nosil. Když svetr odsunula stranou, v batohu zahlédla kovový kufřík, drobný, s uzamčeným zámkem a čísly na kombinaci.

Bylo to absurdní. Co by dělalo něco takového v dětském batohu? Emily se rozhlédla kolem, nikde nikdo. Srdce jí bušilo. Váhala jen krátce. Vzala batoh domů.

Doma ho položila na kuchyňský stůl. Malý Ethan se na něj vrhl s radostí, ale matka ho zastavila. „Počkej, nejdřív se podíváme, co v něm je.“ Pokusila se otevřít kufřík. Zámek nešel prolomit, ale když si všimla malého papírku přilepeného zevnitř batohu, přečetla čtyři číslice: 0–4–2–9. Zadala je – a zámek cvakl.

Uvnitř bylo několik svazků bankovek, pečlivě srovnaných, a černý flashdisk. Emily cítila, jak se jí rozklepaly ruce. Nešlo o malé peníze – musely tam být stovky tisíc. Na okamžik se jí zatočila hlava. Všechno, co kdy snila, bylo najednou na dosah. Mohla zaplatit dluhy, koupit Ethanovi nové věci, začít nový život. Ale čím déle se dívala, tím víc cítila, že tohle není obyčejný nález. Něco tu nehrálo.

Když zapojila flashdisk do starého notebooku, obrazovka na chvíli zčernala. Pak se spustilo jediné video. Ukazovalo muže v obleku, který mluvil přímo do kamery. „Pokud tohle sleduješ,“ začal, „pak už nejspíš vím, že mě našli. Ty peníze nejsou čisté. A to, co je na tom disku dál, může zničit lidi, kteří ovládají celé město. Udělej, co uznáš za vhodné, ale jestli chceš přežít – uteč.“

Obraz zhasl. Emily zírala do prázdna. V hlavě jí vířily myšlenky. Kdo ten muž byl? Co znamenal ten vzkaz? Odkud pocházely peníze? V tu chvíli zaslechla zvuk motoru zvenku. To auto. Tentýž hluboký tón motoru, který slyšela u vrakoviště. Podívala se z okna – černý vůz stál před domem.

V panice popadla batoh i syna. Otevřela zadní dveře a vyběhla ven do tmy. Utekli k lesu za domem. Neohlížela se. Jen slyšela dveře auta, hlasy, křik. Běželi, dokud jim dech nestačil. V lesní tichosti konečně zastavila. Ethan se třásl. Emily sevřela batoh a rozhodla se. Peníze i flashdisk schovala pod starý dub, jehož kmen praskal stářím. Nikomu o tom neřekla.

O několik dní později se po městě rozšířila zpráva o muži nalezeném mrtvém v opuštěném skladišti. V ruce držel podobný kufřík. Policie vyhlásila pátrání po „možném svědkovi“, ženě, která mohla být spatřena poblíž vrakoviště. Emily zmizela. Se synem opustila město a nikdo je už nikdy neviděl.

Až po letech, když dělníci kácely staré duby, našli pod jedním z nich zrezivělý batoh a v něm kovový kufřík. Uvnitř byl flashdisk a krátký dopis:
„Ne všechno, co najdeme, je určeno pro nás. Některé dary jsou zkouškou, zda zůstaneme lidmi, nebo podlehneme pokušení.“