Vedla jsem svůj obchod jako druhý domov. Každý regál, každá police, každý karton měl své místo a já přesně věděla, co a kde leží. Lidé mě často obdivovali, že mám takovou paměť, že i po týdnu dokážu poznat, jestli někdo přemístil balení čokolády o pár centimetrů. Měla jsem zkrátka ráda pořádek. Ale právě tahle preciznost mi nakonec odhalila něco, co bych raději nikdy neviděla.
Všimla jsem si, že mizí zboží. Nešlo o drobnosti – ztrácely se ty nejdražší věci: luxusní sýry, prémiová káva, drahé čokolády, kosmetika z dovozu. Zpočátku jsem to přikládala nepozornosti, omylům při inventuře nebo chybám v dodávkách. Jenže čím víc jsem kontrolovala účty, tím jasnější bylo, že něco není v pořádku.
První myšlenka byla logická – kradou zaměstnanci. Jen oni měli přístup ke skladu. Jen oni mohli zboží nenápadně přemístit, otevřít krabici a nahradit ji prázdnou. Bylo to nepříjemné podezření, protože většinu z nich jsem znala roky. Byli to lidé, kterým jsem věřila, kteří se mnou začínali, když byl obchod ještě poloprázdný a já sama roznášela zboží po regálech.
Rozhodla jsem se jít na to opatrně. Jednoho dne jsem je všechny svolala do zázemí. Udělala jsem kávu, přinesla koláče a pokusila se udržet přátelskou atmosféru. A pak jsem řekla přímo: „Ztrácí se nám zboží. Prosím, jestli někdo ví, co se děje, ať to řekne teď.“
Nastalo ticho. Jen pohledy, nejisté, překvapené, trochu uražené. Někteří se smáli, jiní se cítili dotčení. „Paní vedoucí, to myslíte vážně?“ zeptala se mladá prodavačka Klára. „My bychom nikdy nic nevzali.“
Zamrazilo mě. Cítila jsem se trapně, ale zároveň jsem věděla, že něco dělat musím.
Začala jsem sledovat kamery. Každý den, po zavíračce, jsem seděla v malé místnosti vzadu a přetáčela záznamy. Hodiny sledování, během kterých jsem viděla jen běžný provoz – zákazníci, prodavači, dodavatelé. Nic podezřelého. A přesto zásoby dál mizely.
Po několika týdnech jsem měla dost. Vzala jsem všechny dostupné záznamy, udělala výřezy a obrátila se na policii. Doufala jsem, že oni najdou něco, co já přehlédla. Přišli dva vyšetřovatelé a společně s námi – mnou, ostrahou a manažerem – jsme si záběry pustili znovu.
Nejdřív to vypadalo stejně jako vždy. Lidé nakupují, odcházejí, běžný ruch. Pak ale technik zpomalil záznam z nočních hodin. Kamery běžely i po zavíračce. A tehdy jsme to uviděli.
Na obrazovce se otevřely dveře skladu, i když byly na zámek. Žádný klíč, žádná síla. Prostě se otevřely samy. V tu chvíli jsme všichni ztuhli. Policista přiblížil obraz a světlo ze zářivky osvítilo siluetu – tmavou, nejasnou, jakoby z mlhy. Pohybovala se tiše, bez zvuku, a přesto zvedala krabice, které mizely beze stopy.
„To musí být chyba v obraze,“ řekl jeden z policistů, ale na dalším záznamu bylo vidět totéž – v jiný den, v jinou hodinu. Silueta se objevila, vždy jen na pár sekund, a pokaždé zmizelo něco drahého.
Zkoušeli jsme všechno – kontrolu zámků, zabezpečení, otisky, tepelné senzory. Nic. Žádný fyzický vstup, žádné porušení dveří. Jen otevření a ticho. Když jsme záznam pustili se zpomalením a kontrastem, bylo vidět cosi jako tvář, ale rozmazanou, neskutečnou, spíš jako otisk ve skle než skutečný člověk.
Tehdy jsem poprvé pocítila opravdový strach. Po nocích jsem se bála zůstat v obchodě sama. Každý zvuk ze skladu mě děsil. Policie případ odložila s tím, že „neexistují důkazy o trestném činu“. Jenže zboží dál mizelo.
Nakonec jsem se rozhodla obchod na několik dní zavřít. Vyměnila jsem všechny zámky, nechala nainstalovat nové kamery a přespala v kanceláři, abych mohla vše sledovat naživo. Té noci jsem poprvé pochopila, že některé věci se nedají vysvětlit.
Krátce po půlnoci se světla ve skladu rozsvítila sama. Monitory před sebou jsem měla zapnuté a obraz byl jasný. Na kameře se znovu objevila ta stejná postava – nejasná, pohybující se beze stínu. Vstoupila mezi regály a zastavila se u chladicí vitríny se sýry. Sledovala jsem ji, neschopná pohybu. Když jsem se odvážila vstát a otevřít dveře, obraz zmizel. Jen klid, ticho a slabý zápach kouře.
Druhý den jsem našla pod vitrínou obal od sýra – roztržený, prázdný. Na obalu byl otisk, který nepatřil nikomu z nás. Otisk byl studený, jakoby ze skla.
Dnes už obchod znovu funguje, ale do skladu chodím jen ve dne. A když někdy na obrazovkách zahlédnu stín, který se pohne rychleji, než by měl, raději se nedívám dál. Protože možná – jen možná – některé ztráty nejsou způsobené lidmi.