Byl to obyčejný sobotní večer, jakých už rodina Malých zažila nespočet. Venku pršelo, z komína se kouřilo a v obýváku voněla čerstvě upečená bábovka. Malý Tobiáš, tříletý chlapeček s věčně rozcuchanými vlásky, si hrál se svým nejlepším kamarádem — zlatým retrívrem jménem Max. Ti dva byli nerozluční. Od chvíle, kdy Tobiáš začal lézt po čtyřech, byl Max vždy vedle něj.

Ten večer se Tobiáš nemohl dočkat, až si pustí svou oblíbenou pohádku. „Mami, ještě jenom jednu!“ prosil, zatímco se k němu Max přitulil na gauči.
Maminka Eva se usmála. „Dobře, ale jen tu poslední. Pak půjdeš spát.“
Otec Pavel mezitím zametal kuchyň a s úsměvem sledoval tu scénu. Dítě a pes, usínající v teplém světle lampy, působili jako obraz dokonalého domova.

Když Eva přišla po chvíli zkontrolovat, jestli Tobiáš už spí, viděla, že se kluk k Maxovi tiskne a oba klidně oddychují. Srdce jí zaplavilo dojetí. „Podívej, Pavle,“ zašeptala. „Jsou tak roztomilí.“
„Nech je,“ odpověděl tiše manžel. „Ať spí spolu. Zítra je vzbudíme.“

Nikdo tehdy netušil, že žádné zítřejší ráno už nebude jako ta předchozí.

Když Eva vstala, slunce už svítilo do oken a celý dům byl neobvykle tichý. Obvykle Tobiáš už dávno běhal po chodbě a volal na Maxe, ale dnes se nic neozývalo. „To je divné,“ pomyslela si. Vzala si župan a zamířila do obýváku.

„Tobi?“ zavolala potichu, zatímco otevírala dveře. A v tu chvíli se jí zastavil dech.

Na gauči ležel její syn, stočený do klubíčka, přesně tak, jak ho nechala včera. Max byl stále u něj, tlapky přes chlapcovu paži. Ale něco bylo strašně špatně. Gauč byl zbarvený do tmava, látka promočená.

Eva přistoupila blíž. Nejdřív si myslela, že jde o rozlitou šťávu. Ale pak to ucítila — ten těžký, kovový pach. Krev.

Zaječela.

Pavel přiběhl a okamžitě pochopil, že to, co vidí, není noční můra. Max ležel nehybně. Tobiáš měl na krku tmavý otisk, drobnou ranku. Pes měl tlamu plnou krve.

Policie přijela během několika minut. Scéna, kterou našli, byla děsivá, ale ještě znepokojivější byla skutečnost, že nikdo nedokázal přesně říct, co se stalo. Na první pohled to vypadalo, jako by pes dítě napadl. Ale veterinář, který Maxe vyšetřil, okamžitě poznal, že zvíře bylo mrtvé dřív než chlapec.

Max měl rozšířené zorničky, ztuhlost svalů a v srsti zbytky pěny — známky otravy. Ale jak se mohl otrávit?

Policie prohledala celý dům a našla otevřenou plechovku od psího krmiva, kterou Eva včera večer nechala na kuchyňské lince. Když ji poslali na rozbor, výsledky potvrdily: krmivo bylo kontaminováno jedem na hlodavce.

Ale jak se tam dostal?

Pavel trval na tom, že jed používal jen v garáži, daleko od potravin. Eva přísahala, že se krmiva nikdy nedotkla. Jenže někdo to musel udělat.

Když policisté začali zjišťovat víc, objevili zvláštní věc — garážní kamera, která směřovala ke dveřím, zachytila předchozí noc pohyb. Postava v kapuci vstoupila kolem deváté večer do kuchyně a něco tam dělala asi dvě minuty. Poté odešla.

Když záznam vyčistili, zjistili, že to nebyl zloděj. Byl to soused — pan Horák. Muž, který se často nabízel, že Evě pomůže s údržbou zahrady, který občas Tobiášovi přinesl sladkost.

Když ho policie zatkla, dlouho mlčel. Nakonec přiznal, že Max ho několikrát pokousal, když se přiblížil ke dvoru, a že chtěl psa „jen trochu postrašit“. Do krmiva přimíchal malou dávku jedu, která měla zvíře oslabit. Jenže pes to snědl celé. A když pak ležel umírající vedle svého malého pána, z jeho tlamy vytékal jed a krev — Tobiáš ho objal, snažil se ho probudit, a vdechl výpary toxické látky.

Oba zemřeli tiše, jeden v bolesti, druhý ve spánku.

Když Eva slyšela výsledky, omdlela. Pavel se zhroutil. Dům zůstal prázdný, ale gauč, na kterém spolu Tobiáš a Max naposledy spali, tam zůstal. Nikdo ho nedokázal vyhodit.

Dnes, po několika letech, je obývák stále stejný. Jen občas, když venku prší a večer se zatáhne, Eva tvrdí, že slyší z pokoje tiché oddechování. Jakoby někdo — malý chlapec a jeho pes — znovu a znovu usínali v objetí, tam, kde naposledy byli spolu.

A od té doby už v tom domě nikdy nikdo nezapomněl na to, že i ten nejroztomilejší okamžik může během jediné noci proměnit štěstí v nejhlubší hrůzu.