Motor tiše bručel a slunce se odráželo v popraskaném skle čelního okna. Cesta se vlnila mezi skalami jako ospalý had, a jediný zvuk, který rušil ticho, bylo pravidelné ťukání stěračů, které se už dávno neměly proč hýbat.

Řidič – muž kolem padesátky, s prošedivělými vlasy a unavenýma očima – se jmenoval Jan. Na tuto silnici jezdil od mládí. Znal každý její záhyb, každý kámen, i každou zatáčku, kde se člověk musel trochu přibrzdit, jinak by skončil dole v údolí. Dnes se sem vydal znovu, poprvé po mnoha letech. Jenže tentokrát nejel za nikým. Jel od něčeho.

Na zadním sedadle ležela malá kartonová krabice, pevně zavázaná provázkem. Zvenčí obyčejná, ale Jan na ni občas pohlédl zpět ve zpětném zrcátku s tak zvláštním výrazem, jako by v ní bylo víc než jen věci. Možná vzpomínky. Možná tíha, které se člověk už nezbaví.

Vzduch byl hustý, těžký, plný hmyzu. Na horizontu se tetelilo horko, silnice mizela v zrcadlovém oparu. Jan otevřel okno, ale dovnitř proudil jen žhavý vzduch a pach spálené země. Otočil rádio. Hrála stará písnička, kterou kdysi zpívala jeho žena. Automaticky zesílil hlasitost – pak ji zase okamžitě vypnul.

Když dorazil k první ostré zatáčce, zpomalil. Věděl, že tady se kdysi všechno změnilo. Tady, před sedmi lety, se stala ta nehoda. Nebyla jeho vina – říkali to všichni. Policie, svědci, i soud. Ale to neznamenalo, že by v sobě necítil vinu dál.

Ten den pršelo. Auto před ním dostalo smyk, sjelo ze silnice a zmizelo v propasti. Všechno trvalo jen pár sekund. Než Jan stačil zareagovat, už slyšel křik a třesk. Potom ticho. V autě byli dva – mladá žena a malé dítě.

A právě dnes, v ten stejný den, se sem vrátil.

Zastavil u zábradlí, vypnul motor a vystoupil. Vzduch se chvěl, slunce pálilo do očí. Zpod pneumatik stoupal kouř. Jan se zadíval dolů do údolí, kde kdysi hořel vůz. Tráva tam teď znovu rostla, zelená, klidná, jako by se nic nestalo. Jen malý dřevěný kříž, téměř zakrytý vysokou trávou, připomínal, že ticho v sobě někdy skrývá křik.

Jan otevřel kufr a vytáhl krabici. Položil ji na zábradlí, chvíli na ni jen hleděl. Pak rozvázal provázek a zvedl víko. Uvnitř byla porcelánová urna. Popel jeho ženy.

„Jsi doma,“ zašeptal.

Vítr se zvedl, jakoby příroda na chvíli zadržela dech. Z údolí se ozvalo vzdálené hřmění – bouřka, která se blížila. Jan držel urnu v rukách, pomalu ji otevřel a nechal popel unášet do prázdna. Zrnka se třpytila v paprscích slunce, mísila se s prachem, mizela mezi stromy.

Na tváři mu stékaly kapky potu, ale možná to nebyl jen pot.
„Promiň,“ řekl naposledy. „Já jsem tehdy opravdu brzdil.“

Zvedl oči k nebi, které se zbarvilo do šeda. Nad horami se stahovala mračna. Zazněl první hrom.

Jan nastoupil zpět do auta. Chtěl odjet, ale motor nenaskočil. Otočil klíčkem znovu a znovu, ale jen ticho. Z vnitřku se ozvalo slabé cvaknutí a poté ticho úplné. Vzduch ztěžkl, z dálky zazněl vítr.

A pak – ozvalo se něco zvláštního. Dětský smích. Krátký, tichý, jako by se odrazil od skal. Jan ztuhl. Vystoupil a rozhlédl se kolem. Nikde nikdo. Jen stromy, vítr a vzdálený hřmot bouřky. Ale ten smích – slyšel ho jasně.

Podíval se dolů do údolí. A tam, mezi stromy, zahlédl něco bílého. Postavu – malou, bosou, s dlouhými vlasy. Dívku. Stála u kříže a dívala se přímo na něj.

„Terezo?“ vydechl.

Vítr zesílil, mračna se roztrhla a déšť dopadl na rozpálený asfalt. Dívka pomalu zvedla ruku – a pak zmizela.

Jan stál bez hnutí. Cítil, jak se mu po těle rozlévá chlad, který neměl nic společného s deštěm. Znovu se posadil do auta, ruce se mu třásly. Tentokrát motor naskočil napoprvé.

Když odjížděl, zpomalil u zatáčky, ještě jednou pohlédl do údolí. Déšť už všechno zakryl, ale měl pocit, že slyší v šumění vody tichý hlas, který říká: „Teď můžeš jít.“

Když se večer vrátil domů, horko konečně ustoupilo. Na stole nechal klíče od auta a tiše otevřel okno. V dálce se blýskalo. Na poličce ležel starý snímek – on, jeho žena a malá holčička. Usmívali se, nevěděli, že osud jim vyhradil jen pár společných let.

Jan si sedl, podíval se na fotografii a zavřel oči. Po letech cítil klid. Ne dokonalý, ne úplný, ale opravdový.

Ten den začal jako obyčejný horký den.
Ale skončil jako den, kdy muž konečně našel cestu zpátky domů.