Žádná značka, kterou bych znal, ale vypadala čerstvě. Chtěl jsem si udělat jednoduchou večeři – pár krajíců chleba, hořčici, něco k televizi.
Doma jsem kolbásu rozbalil, nakrájel pár plátků, snědl, zbytek zabalil a uložil do lednice. Nic zvláštního. Všechno bylo normální.

Ráno jsem se probudil, otevřel lednici a vzal tu samou kolbásu. Ale jakmile jsem ji začal krájet, něco mě zarazilo. Nůž se zastavil uprostřed, jako by narazil na kámen. Podíval jsem se blíž – a v růžovém mase se něco zalesklo.
Pomalu jsem rozřízl povrch a z kolbásy vytáhl… USB flash disk.

Chvíli jsem na to jen zíral. Srdce mi bušilo, žaludek se sevřel. Jak se něco takového mohlo dostat do potraviny? A já z ní už jedl! Znechuceně jsem odložil nůž, ale po pár minutách převládla zvědavost.

Zapojil jsem flashku do notebooku. Na obrazovce se objevila složka s jediným názvem: “DATA”.
Uvnitř byly fotografie. Zpočátku to vypadalo jako obyčejné snímky z továrny – pásy, stroje, lidé v ochranných oděvech. Ale pak se mezi nimi objevily jiné. Zrnitější, rozmazané, temné.
A na nich… něco, co vypadalo jako lidská těla.

Zastavil jsem se u jednoho snímku. Na nerezovém stole ležela ruka. Ne plastová, ne atrapa. Skutečná. Kůže, nehty, krev. Na dalším obrázku stál muž v masce, v ruce držel velký nůž. Uprostřed scény viselo maso, které rozhodně nebylo zvířecí.

Vypnul jsem počítač. Ale ruce se mi třásly, hlava hučela.
Když jsem se konečně odhodlal znovu zapnout notebook, všiml jsem si ještě jednoho souboru: “recording_01.mp4”.

Video ukazovalo stejnou místnost jako na fotkách. Kamera se lehce třásla, někdo natáčel tajně. Skupina pracovníků stála kolem stolu. Pak dovnitř vstoupil muž v černém obleku. Všichni ztichli.
Na stůl položili pytel. Někdo ho rozepnul — a z pytle se vysypala lidská paže.

Okamžitě jsem video vypnul. V hrudi mi bušilo, zvedal se mi žaludek.
Zkontroloval jsem datum souboru — bylo vytvořeno před čtyřmi dny. To znamenalo, že to, co jsem právě viděl, se stalo nedávno.

Chtěl jsem to nahlásit. Zavolal jsem do obchodu, kde jsem kolbásu koupil.
„Našel jsem něco zvláštního v jednom vašem produktu,“ řekl jsem.
Na druhé straně chvíli ticho, pak chladný hlas:
„Odkud to máte?“
„Koupil jsem to u vás, včera,“ odpověděl jsem.
Další pauza.
„Vymažte to,“ řekl hlas tiše. „Okamžitě. A na nic se neptejte.“

Spojení se přerušilo.

Ten večer jsem si všiml černého auta zaparkovaného před domem. Zůstalo tam stát celou noc. Druhý den znovu.
Cítil jsem, jak mě někdo sleduje.

Po několika dnech jsem se rozhodl zbavit důkazu. Šel jsem k řece a hodil flashku do vody. Díval jsem se, jak mizí v proudu, a doufal, že tím všechno skončí.

Ale ráno jsem našel ve schránce obálku.
Bez odesílatele, bez známky.
Uvnitř byla fotografie mého domu, pořízená v noci.
Na zadní straně stálo: „Neměl jsi to dělat.“

Od té doby nespím. Každý zvuk mě probudí, každý stín mě děsí.
Jednoho dne ke mně přišel policista. Řekl, že v okolí probíhá vyšetřování spojené s výrobou masných produktů.
Zeptal jsem se, jestli to má něco společného s mojí kolbásou.
Podíval se na mě dlouhým pohledem a tiše řekl:
„Zapomeňte na to. Jestli víte, co je pro vás dobré.“

Od té chvíle žiju s pocitem, že se dívají. A někdy, když otevřu lednici a vidím balíček masa, sevře se mi hrdlo.
A slyším ten hlas, šeptající někde v hlavě:
„Vymažte to.“

Ale někdy přemýšlím, co když to nebyla náhoda?
Co když ta flashka byla určena právě mně?