Ležel mi na břiše a vrčel pokaždé, když se mě manžel snažil dotknout.
Myslela jsem si, že jen žárlí. Že ho bolí, když už nejsem jen jeho. Netušila jsem, že chrání něco mnohem cennějšího – mě samotnou.

Loki byl se mnou dávno předtím, než přišel on.
Byla to moje jediná jistota po rozvodu, v noci se ke mně tiskla, když jsem plakala, a ráno mě budila polibkem svým teplým čumákem.
Když jsem poznala svého budoucího manžela, Loki ho nejdřív snesla – ostražitě, ale bez agrese. Jen se nikdy nesmála tím svým psím způsobem, jako by něco tušila, co já ještě neviděla.

Na svatbě ležela klidně u mých nohou. Vypadalo to jako požehnání.
Když jsem pak zjistila, že jsem těhotná, Loki se změnila.
Z divokého, hravého psa se stala strážkyně. Kamkoli jsem šla, byla tam. V noci spala u postele, hlavu vždy na mém břiše, jako by poslouchala tlukot malého srdíčka, které rostlo uvnitř mě.

A pak se to stalo poprvé.
Manžel přišel domů pozdě. Byl cítit alkoholem. Sedl si ke mně a natáhl ruku, aby pohladil mé břicho. Loki se v tu chvíli postavila, zježila srst a začala vrčet. Způsobem, jaký jsem u ní nikdy neslyšela. Když neustoupil, vycenila zuby.
„Ona se zbláznila!“ křičel.
Ale já ji uklidnila. Myslela jsem, že přehání. Že pes cítí hormony, změny nálad, že chrání štěně, které vnímá jako své.
Jenže Loki se už nikdy neuklidnila v jeho přítomnosti.

Po narození dítěte se napětí změnilo v ticho.
Manžel se vyhýbal pohledům, domů se vracel pozdě, a když malý plakal, jeho oči potemněly.
Jednou jsem v noci uslyšela Loki, jak tiše kňučí. Šla jsem dolů do obýváku – a tam stál on, nad kolébkou. Ruku měl nataženou k dítěti, ale v jeho tváři bylo něco… nepřirozeného.
Loki stála mezi nimi, zuby vyceněné, oči plné nenávisti.

„Odstav toho psa, nebo ji zabiju,“ zasyčel.
Ale já poprvé pochopila, že ten pes není můj nepřítel.
Byla to ona, kdo mě varoval.

Začala jsem si všímat drobností.
Někdy byl na dítě až příliš něžný – jindy ho ignoroval, jako by ho nenáviděl.
A pak jednoho dne, když jsem uklízela, jsem našla něco, co mi zlomilo srdce.
Fotky. Zprávy.
Důkazy, že vedl dvojí život. Ale to nebylo všechno.
Jedna z těch žen psala: „Jak jsi to mohl udělat? Vždyť jsi mi říkal, že ta žena ti zničila život.“

Ten den jsem pochopila všechno.
Ta agrese, to ticho, to chladné odcizení – nebyla to únava, nebyl to stres. Byla to nenávist, kterou skrýval.
Nenávist vůči mně.
A Loki to cítila od prvního dne.

Když jsem mu řekla, že vím pravdu, pokusil se mě chytit za ruku.
Loki skočila mezi nás.
Jeho křik se rozlehl po domě, krev se objevila na jeho paži, a já běžela – s dítětem v náručí, s Loki po boku – ven, do noci.
Nikdy jsem se neohlédla.

Dnes žijeme jen my tři.
Já, moje dítě a Loki.
Někdy, když ji vidím spát u kolébky, s tlapou položenou přes okraj, uvědomím si, že kdyby nebylo jí, možná bych tu už nebyla.

Můj pes věděl pravdu dřív než já.
A zaplatil by životem, kdyby mě to mělo zachránit.
Lidé říkají, že zvířata nemluví.
Ale někdy stačí jedno zavrčení, aby ti zachránilo svět.