Pracuji v chemickém závodě, na samém okraji města. Kolem jsou jen staré stromy, prázdné silnice a dlouhá cesta podél řeky, kterou chodím každý den. Je to klidné místo, ale večer, když se stmívá, získává zvláštní atmosféru – mlha se táhne mezi kmeny a voda šumí tak tiše, až to člověka znepokojí.Pracuji v chemickém závodě, na samém okraji města. Kolem jsou jen staré stromy, prázdné silnice a dlouhá cesta podél řeky, kterou chodím každý den. Je to klidné místo, ale večer, když se stmívá, získává zvláštní atmosféru – mlha se táhne mezi kmeny a voda šumí tak tiše, až to člověka znepokojí. den jsem měla delší směnu. Když jsem konečně vyšla z brány, bylo už skoro osm a vzduch byl vlhký. Nad řekou se válel opar a světla z města se v něm lámala do podivných tvarů.
Když jsem kráčela domů, něco u břehu mě zarazilo.

Nejdřív jsem si myslela, že vidím jen kus odpadku. Ale pak se to pohnulo.
Klekla jsem si blíž – byl to malý, zablácený uzlíček srsti. Zvíře. Dýchalo. Celé se třáslo, oči sotva otevřené, srst slepená od špíny, ocas stažený mezi nohy.
„Chudák štěně…“ vydechla jsem.

Rozhlédla jsem se kolem, ale nikde nikdo.
Bylo mi jasné, že to tu někdo nechal umřít. Možná ho chtěli utopit, protože řeka byla hned za pár metrů. V tu chvíli jsem neváhala – zvedla jsem ho, přitiskla k sobě a zabalila do kabátu.
Bylo teplé, chvělo se, a jeho drobné srdce tlouklo přímo proti mému.

Cestou domů jsem cítila, jak se pomalu uklidňuje. Občas tiše zakňučelo, ale nebránilo se. Bylo zvláštně klidné, skoro… poddajné.
Doma jsem rozsvítila světla, napustila do vany teplou vodu a položila to malé stvoření na okraj. Byla jsem přesvědčená, že potřebuje jen trochu lásky, tepla a jídla.

Voda začala stoupat. Zvedla jsem ho a ponořila do ní.
Zpočátku se nebránilo, jen se dívalo těma tmavýma očima. Ale když jsem začala smývat vrstvy bláta, něco mě zarazilo.
Srst byla podivně hrubá. A uši, které jsem považovala za svěšené, se pomalu zvedaly – delší, špičaté, než by mělo mít jakékoliv štěně.
Srdce mi zrychlilo. Opatrně jsem pokračovala, ale čím víc špíny mizelo, tím víc mi tuhla krev v žilách.

To zvíře mělo zuby – ostré, jako břitvy. Oči zhnědly do jantarové barvy a jeho dech se stal hlubší. Zůstala jsem nehnutě stát.
Tohle nebyl pes.

Instinkt mi říkal, že bych měla utéct, ale nemohla jsem. Byla jsem paralyzovaná.
Zvíře na mě hledělo a pak… zvedlo hlavu. Jeho srst byla teď úplně čistá, lesklá, a z vody se na mě díval malý vlk.
Mládě vlka.

Zůstala jsem bez dechu.
Nikdy v životě jsem neviděla vlka zblízka – a teď jeden seděl v mé vaně. Neštěkal, nevrčel. Jen dýchal a tiše mě pozoroval.

„To přece není možné…,“ zašeptala jsem.
Udělala jsem krok zpátky, ale vlče nehnulo ani svalem. Jen pomalu položilo tlapku na okraj vany, jako by mi chtělo něco naznačit.

Po chvíli jsem se odvážila přinést ručník a opatrně ho osušila.
Bylo zvláštní – jako by přesně vědělo, že mu nechci ublížit. Zabalila jsem ho do deky, položila do krabice a rozhodla se, že ráno zavolám záchrannou stanici.

Ale noc proběhla jinak, než jsem čekala.
O půlnoci mě probudil podivný zvuk z kuchyně – nízké, táhlé zavytí.
Šla jsem se podívat. Vlče sedělo u okna, upíralo pohled ven do tmy a tiše vylo.

A pak jsem to uviděla. Za oknem, na okraji lesa, stály tři postavy. Velké, šedé, s očima svítícíma ve tmě.
Vlci.

Zůstala jsem stát, srdce mi bušilo. Malé vlče se otočilo, pohlédlo na mě naposledy – a pomalu se přiblížilo k oknu.
Když jsem ho otevřela, ani jsem nevěděla proč. Možná instinkt, možná respekt.

Mládě se rozběhlo do tmy a zmizelo. Ale těsně předtím, než se ztratilo mezi stromy, se zastavilo, otočilo a krátce se na mě podívalo. Ten pohled byl jiný – klidný, moudrý, děsivě lidský.

Druhý den ráno jsem našla před domem stopu. Jednu, přesnou, vyraženou do bláta.
A vedle ní ležela malá kost – s přivázaným kouskem stébla trávy, spleteným do tvaru smyčky.

Nikdy jsem nepochopila, odkud se tam vzala. Ale od té noci, pokaždé, když jdu domů z práce a slyším vytí z lesa, mám pocit, že mě někdo sleduje. Ne ze zloby.
Ale proto, že si mě pamatuje.