Svatba už skončila. Obě rodiny nás požehnaly. Já, Alejandro, jsem byl stále mírně opilý od tequily a radosti z naší svatby. Konečně jsem si vzal Marisol, něžnou a skromnou dívku, o které všichni říkali: „Máš opravdu štěstí.“

Naše první noc měla být klidná a otevřená. Ale jakmile jsme vstoupili do pokoje, Marisol byla zvláštně tichá a posadila se na okraj postele s rukama sevřenýma a lehce napjatá. Zpočátku jsem si myslel, že je jen stydlivá. Snažil jsem se ji uklidnit a vyprávět vtipné příběhy, ale čím blíže jsem byl, tím více se stáhla.

Její oči byly plné slz, ale nic neřekla. Cítil jsem, že z minulosti něco na ní tíží. Trochu znepokojen a dojat, jsem si sedl vedle ní a tiše zašeptal:

— „Mohu vidět, co tě trápí? Je důležité, abys mi důvěřovala.“

Po dlouhém tichu Marisol začala vyprávět o svém dětství – o těžkostech, ztrátách a bolestech minulosti. Mluvila o laskavosti, kterou nikdy nepoznala, a o strachu, který jí stále bránil plně důvěřovat lidem.

Poslouchal jsem ji, objal ji a oba jsme se ztichli. Ta noc se nestala symbolem luxusu nebo radosti, ale časem vzájemného porozumění a podpory.

Uvědomil jsem si, že opravdová láska není o dokonalosti, ale o přijetí a ochraně. Marisolina minulost nás nerozděluje, jen nám dává sílu budovat budoucnost společně. Slíbili jsme si, že budeme držet ruku v ruce a vždy si uchováme radost z našich citů, a nezapomeneme, že jsme spolu, bez ohledu na bolest minulosti.