Tato ikonická scéna nebyla upravena – nyní se podívejte blíže a snažte se nezalapat po dechu, když uvidíte neočekávané…Všichni si mysleli, že šlo o obyčejný filmový trik. Že to, co se odehrálo před kamerou, bylo jen výsledkem šikovné práce maskérů a digitálních efektů. Ale to, co se tehdy zachytilo na filmový pás, bylo skutečné. Žádné CGI, žádná manipulace, žádné iluze. Jen jeden z nejděsivějších momentů, jaké kdy filmová historie poznala.

Když se štáb ohlédl na natočený materiál, zavládlo v místnosti naprosté ticho. Lidé se dívali jeden na druhého, bledí jako stěna. Režisér prý vstal, odložil brýle a beze slova odešel z místnosti. Nikdo nevěděl, co říct. To, co uviděli, prostě nedávalo smysl.

Scéna, která měla být obyčejným záběrem ženy procházející prázdnou chodbou, se proměnila v něco, co ani skeptici nedokázali vysvětlit. Když kamera přiblížila obličej herečky, za ní se na vteřinu objevil stín – nejasný, ale znepokojivě lidský. Postava, která tam být neměla. A pak… otevřela oči.

Tehdy začalo peklo.

Zpočátku si všichni mysleli, že jde o odraz světla. Ale když přetočili záběr zpět, znovu a znovu, ten pohyb tam byl. Každý snímek, každý pixel. Stín se pohnul nezávisle na světle. A to, co následovalo, přimělo i nejtvrdšího kameramana odhodit sluchátka a vyběhnout ze studia.

Když film o několik měsíců později vstoupil do kin, producenti se rozhodli scénu ponechat – v původní podobě. A lidé, kteří seděli v první řadě, začali po několika sekundách křičet. Někteří tvrdili, že ten stín viděli i po opuštění kina. Jiní přísahali, že v noci slyšeli tiché kroky a šepot ženského hlasu, který opakoval stejnou větu:
„Vidíš mě teď?“