Poslední dobou jsem si čím dál častěji všímala zvláštního chování své dcery i jejího muže. Nešlo o nic otevřeného, spíš o drobné náznaky, pohledy, poznámky mezi řádky. Začala jsem mít pocit, že mě oba vnímají jako ženu na prahu stáří — jako někoho, kdo už nezvládá život tak jako dřív. Přitom je mi teprve šestačtyřicet. Cítím se dobře, pracuji, chodím cvičit, mám aktivní život. Stárnoucí? Téměř bezmocná? V žádném případě.Před dvěma dny jsem slavila narozeniny. Odpoledne s přáteli v příjemné restauraci — skvělá atmosféra, spousta smíchu, milá slova. Nikdo mě tam nebral jako „paní ve věku“. Naopak, všichni mi říkali, že působím mladě a plná energie. A já se tak přesně cítila.

Večer jsem si chtěla užít s rodinou. Pozvala jsem dceru a jejího manžela na večeři ke mně domů. Přišli přesně, přinesli dárek i růže. Zatím nic nenaznačovalo, že se ten večer změní v něco, na co budu ještě dlouho myslet.

Zeť mi předal krásnou kytici, dcera mlčky podala bílou obálku. Její výraz byl zvláštní — příliš vážný na narozeninový dar. Přesto jsem ji otevřela s úsměvem.

A ten úsměv okamžitě zmizel.

Nejdřív jsem nechápala, co vlastně držím v ruce. Podívala jsem se znova, tentokrát pozorně. A v tu chvíli mě polil ledový pot.

V obálce byl dárkový poukaz na pobyt v domově pro seniory. Barevná brožura plná fotek spokojených důchodců, perfektně uklizených pokojů a nadpisů o „odborné péči“ a „klidném stáří“. A na malém lístku věnování od mé dcery:

„Mami, myslíme na tebe. Potřebuješ odpočinek, bezpečí a klid. Tady by ti bylo dobře.“

Nevěřícně jsem zvedla oči. Ona se tvářila, jako by mi dala něco mimořádně cenného. V jejím pohledu nebyla ani stopa pochybnosti.

— To je vtip? — zeptala jsem se nakonec.

— Mami… proč to bereš tak dramaticky? — řekla a povzdechla si. — Jsi často unavená, méně zvládáš stres. Tam by ses nemusela o nic starat. Jen bys odpočívala.

Unavená?
Něco nezvládám?
Já, která ještě před pár hodinami tančila v restauraci?

Každé její slovo mě řezalo jako nůž. Najednou jsem pochopila, že dcera — moje dcera, kterou jsem vychovala — mě už delší dobu vidí jako někoho, kdo potřebuje dohled. Jako někoho, koho bude lépe „umístit“ tam, kde mu nebude na obtíž.

Položila jsem brožuru na stůl a řekla jen:

— Prosím, odejděte.

Nerozuměli. Snažili se mě přesvědčit, uklidnit, vysvětlit, že to mysleli dobře. Ale já slyšela jen dunění vlastního srdce a cítila, jak se ve mně hromadí obrovská směs bolesti, ponížení a zklamání.

Jak mě mohli odepsat tak brzy?
Jak mohli rozhodnout, že můj život už patří mezi čtyři stěny zařízení pro seniory?

Od té chvíle nezvedám telefon. Nepíšu zpět. Vejmě přišel dvakrát ke dveřím, ale neotevřela jsem.

Potřebuji čas. A možná i odvahu. Jak se dá odpustit dítěti, které si myslí, že máma ve čtyřiceti šesti patří do domova pro staré?

Nevím, jestli to někdy dokážu.
Vím jen, že ten večer ve mně něco prasklo. Ztratila jsem nejen dobrý den, ale i kus důvěry, která mě držela celý život.

A tato ztráta bolí víc než cokoli jiného.