Když mi syn oznámil, že se bude ženit, myslela jsem si, že mě zaplaví radost, očekávání a příjemné starosti kolem svatby. Místo toho se ve mně usadil tísnivý pocit, který jsem nedokázala setřást.A důvodem byla jeho snoubenka.

Byla z malé vesnice, bez vysokoškolského vzdělání, bez uhlazeného vystupování. Působila na mě obyčejně, až příliš prostě. A já jsem byla přesvědčená, že se k mému synovi — vzdělanému, schopnému a pracovitěmu — vůbec nehodí.

Nerozuměla jsem tomu, proč si vybral zrovna ji.
Každé její gesto mě dráždilo. Její způsob řeči — občas nepřesný, někdy gramaticky chybný — ve mně vyvolával neustálé podráždění. A jednoho dne, když se mě zeptala, kde mám sůl, jsem jí ostře odpověděla:

— Nejsem tvoje mamka. Říkej mi jménem. Ty jsi jen holka z vesnice!

Ano, takhle jsem se k ní zachovala. A tehdy jsem si ještě myslela, že mám pravdu. Věřila jsem, že můj syn jednou pochopí, koho si vlastně vzal, a že se všechno vrátí do normálních kolejí.

Ve své hlavě jsem ji dokonce porovnávala se sousedkou — vzdělanou účetní, tichou, elegantní. Ta by se k němu, podle mě, hodila mnohem lépe.

Jenže život někdy zasáhne tam, kde to nejméně čekáme.

Jednoho večera mě zničehonic přepadly silné bolesti břicha. Takové, že jsem sotva dokázala stát. Syn zavolal sanitku a já se ocitla v nemocnici. Lékaři mi sdělili diagnózu: těžká otrava jídlem.

Ležela jsem pod kapací, zesláblá, téměř bez sil.
A tehdy přišlo něco, co jsem nečekala.

Kdo u mě seděl dlouhé hodiny?
Ne syn — ten musel do práce.
Ne známí, ne příbuzní.

Ale ona.
Ta samá dívka, které jsem tolik ubližovala.

Přicházela každý den. Přinesla čisté oblečení, domácí polévky, pečlivě nakrájené ovoce. Hlídala moje dýchání, volala sestru, když mi bylo hůř. Seděla u postele v tichosti, trpělivě, s klidnou laskavostí.

Třetí den ke mně přistoupil lékař a řekl:

— Vaše snacha nás požádala o doplňující vyšetření. Opravdu o vás má strach.

Na chvíli jsem nebyla schopná reagovat.
Proč to všechno dělala?
Proč se starala právě o mě — ženu, která se k ní chovala tak povýšeně?

Po týdnu mě propustili domů. A kdo mě odvezl? Zase ona.
V kuchyni postavila na stůl tašku:

— Připravila jsem vám pár jídel, která můžete jíst, aby se vám lépe zotavovalo. Kdybyste cokoliv potřebovala, zavolejte mi, klidně i pozdě večer.

Nemohla jsem ani promluvit.
Styděla jsem se víc než kdykoliv v životě.

Syn odešel do ložnice a ona se chystala k odchodu. V předsíni se však zastavila, obrátila se ke mně a velmi tiše řekla:

— Nemusíte mě mít ráda… ale já mám ráda vašeho syna. A přála bych si, aby se vám oběma dařilo dobře.

A tiše odešla.

Zůstala jsem stát sama a měla pocit, že svět kolem mě se zhroutil.
Moje domnělá nadřazenost, všechny předsudky — všechno se ukázalo jako prázdné a směšné.

Já jí opovrhovala.
Ona odpovídala laskavostí.

Já ji odmítala.
Ona mě ošetřovala.

Ten večer jsem pochopila něco zásadního: neviděla jsem ji takovou, jaká je. Viděla jsem jen to, co jsem vidět chtěla.

Další den jsem se rozhodla, že už nemůžu dál mlčet. Šla jsem k nim a zaklepala. Když otevřela, podala jsem jí krabici zákusků a řekla:

— Omlouvám se. Mýlila jsem se.

Chvíli na mě koukala — a pak mě prostě objala.
V tu chvíli, jako by ze mě spadl těžký kámen.

Dnes už vím, že:
hodnotu člověka neurčuje původ, vzdělání ani dokonale zvolená slova.

Skutečná hodnota je v srdci. V dobrotě, která není naučená — ale opravdová.

A jsem vděčná, že jsem si to uvědomila včas