Začalo to úplně obyčejným večerem, jedním z těch, které se ničím neliší od desítek dalších. Děti si šeptaly, v místnosti vonělo teplé jídlo a kolem stolu panovala příjemná, známá atmosféra. Jenže pod tou zdánlivou pohodou se skrývalo něco zvláštního. Něco, co jsem možná dávno cítil, ale odmítal si připustit.Už několik týdnů jsem si všímal, že můj zeť se na mě dívá příliš intenzivně. Nebyly to náhodné pohledy, ani zdvořilé zájmy. Ne — jeho oči na mně visely, sledovaly každý můj pohyb, jako by se snažil pochopit něco, co mu unikalo.

Nejdřív jsem to bral jako svou přecitlivělost. Každý má chvíle, kdy si něco špatně vyloží. Ale postupně jeho pohledy sílily. Každý večer stejná scéna: rozhovor, smích — a jeho tiché, pronikavé oči upřené přímo na mě.

Jednoho večera jsem to už nevydržel. Položil jsem příbor, narovnal se a podíval se mu zpříma do očí. Tentokrát neuhnul.

— Chceš mi něco říct? — zeptal jsem se klidně. — Dělám něco špatně?

Místnost najednou ztichla. I děti se přestaly bavit. Moje dcera se na nás oba nechápavě dívala, ale můj zeť… ten jen seděl, bez hnutí, jako by sbíral odvahu.

Nakonec se nadechl, jako by mu na hrudi ležela celá tíha minulosti.

— Nejde o to, co děláte, — zašeptal. — Jde o to, koho mi připomínáte. Někoho, koho jsem si přál už nikdy v životě nepotkat.

Zaváhal jsem. Lidé si bývají podobní, to se stává. Ale v jeho očích nebyl zmatek, ani údiv. Byl tam strach. Hluboký, zakořeněný strach.

— Koho myslíš? — zeptal jsem se tiše, ale pevně.

Zavřel na okamžik oči, jako by vyvolával obraz, který ho pronásledoval celý život.

— Toho muže, který rozbil naši rodinu, — vydechl nakonec. — Muže, který všechno zničil a pak zmizel. Celé dětství jsem žil s obavou, že ho jednoho dne znovu uvidím. A když se dívám na vás… stejný hlas, stejný pohled, stejné drobné gesta. Jako by se vrátil.

Jakoby mě někdo polil ledovou vodou.
Chtěl jsem se zasmát, říct mu, že přehání, že podobnost nemusí nic znamenat. Ale uvnitř se něco pohnulo — zvláštní, mlhavá ozvěna, jako nejasná vzpomínka, kterou si člověk neumí správně vybavit.

Může minulost pronásledovat i tehdy, když o ní nic nevíme?
Může tělo nést něco, co mysl zapomněla?

Večeře pokračovala, ale napětí zůstalo viset ve vzduchu. Jeho oči už nebyly jen vyděšené — teď v nich byla i otázka. Nevyřčená, ale naléhavá:

„Kdo doopravdy jste?“

A od té chvíle mi ta otázka zní v hlavě také.
Co když minulost, kterou jsem považoval za cizí, je ve skutečnosti mnohem bližší, než jsem kdy tušil?
A co když můj zeť vidí něco, co jsem sám nikdy nechtěl vidět?