Díval jsem se na odznak policistky, když mi nasazovala pouta — bylo na něm jméno mé dcery.

Agentka Camille Shen mě zastavila na silnici číslo 49 kvůli rozbitému zadnímu světlu. Ale jakmile jsem na ni pohlédl, zažil jsem šok. 😱
Její oči připomínaly oči mé matky, nos měla stejný jako já a pod levým uchem měla mateřské znaménko ve tvaru půlměsíce… přesně jako moje dcera.

„Občanský průkaz a doklady od vozidla,“ řekla chladným hlasem.

Ruce se mi třásly, když jsem jí podával své doklady. Victor „Ghost“ Martin. To jméno jí nic neříkalo, ale já ji poznal okamžitě. Její postoj, malá jizva nad obočím, způsob, jak si dává vlasy za ucho… byla to ona. Camille. Moje dcera, která zmizela před 30 lety.

„Požádám vás, abyste sesedl z motorky,“ zopakovala.

Netušila, že právě zatýká svého vlastního otce — toho, kdo ji hledal tři desetiletí.

Camille zmizela v roce 1995. Po našem rozvodu ji její matka Laura odvedla pryč. Hledal jsem všude — soukromí detektivové, policejní zprávy, oznámení… ale žádná stopa. Jako by zmizela beze stopy.

„Řekl jsem, abyste sesedl,“ naléhala.

Díval jsem se na ni a náhle si všiml i jejího parfému. Byl to stejný, jaký milovala moje malá holčička.
Baby Eau de Toilette by Mustela.

„Moje dcera nosila tenhle parfém…“ zašeptal jsem.

Zastavila se, pohled měla zmatený.
„Co prosím?“

„Baby Eau de Toilette… žlutá lahvička… byl to její nejoblíbenější parfém.“

Zůstala jako opařená. Pokračoval jsem mluvit o jejích dětských drobnostech, vzpomínkách, jménech. Camille na chvíli úplně oněměla. 😱
Stála tam, oči doširoka otevřené. Mezi námi panovalo těžké ticho. Camille — moje ztracená dcera, moje krev — se na mě dívala a nedokázala říct jediné slovo. Hledal jsem ji 30 let, a teď, když stála přede mnou, neměl jsem slov.

Viděl jsem, že něco v ní poznává pravdu, ale odmítá ji přijmout.

„Já… nemůžu být vaše dcera,“ zašeptala.

„Jsi to ty, Camille. Hledal jsem tě roky. V každé malé holčičce jsem viděl tebe. Nikdy jsem nepřestal doufat. Viděl jsem tvář všude kolem sebe.“

Zavrtěla hlavou, jako by bojovala s pravdou, o které nechtěla ani slyšet.

„Já mám teď jiný život… jiné jméno… stala jsem se tím, čím jsem měla být.“

Nevěděl jsem, jestli mluví o své práci, své minulosti, nebo všem, co musela prožít. Ale bylo jasné, že to není obyčejné shledání.

„Změnila ses, ale hluboko uvnitř… pořád jsi moje dcera,“ řekl jsem.

Hodila po mně zmatený pohled. Chtěla odejít, ale něco ji drželo na místě.

Byl to začátek něčeho nového… ale i konec všeho, co jsem si kdy představoval.