Opatrně si k ní přisedl a natáhl ruku. Pes se třásl, ale nekousl; jen tiše vzlykala, jako by prosila o pomoc— Vydrž, holčičko, — zašeptal muž. — Hned tě odvezu k veterináři.

V klinice, zatímco veterináři zkoumali fenku, jeden z nich zamračil čelo:

— Není to jen zranění… je těhotná.

— Cože? — muž ztuhl.

— Už je hodně pokročilé. Pokud dnes nepřivede štěňata na svět, může to ohrozit její život.

Muž zůstal čekat až do rána. Za sklem porodního boxu se veterináři hemžili a on seděl na plastové židli, poslouchal, jak venku znovu začíná pršet.

Když se rozednilo, ozval se slabý, pisklavý zvuk. Fenka porodila. Veterináři si oddychli, ale pak se na sebe vyděšeně podívali.

— Podívej se na ně… to nejsou štěňata, — zašeptal jeden z asistentů.

Muž se pomalu přiblížil k boxu, snažil se ovládnout třes. Před ním… neležela žádná štěňata. Jejich tělíčka byla podivně deformovaná, kůže šedavá, oči sotva patrné pod tenkou průhlednou blánou. Vypadalo to, jako by se před ním zhmotnil noční můra.

— Co… co je to? — zeptal se muž chvějícím se hlasem.

Veterinář jen pokrčil rameny:
— Ještě jsem nic takového neviděl. Štěňata se rodí s normálními tělíčky a hlavou. Toto… je něco úplně jiného.

Fenka ležící vedle těžce dýchala, ale její pohled byl plný důvěry a bolesti. Muž se polkl a pohladil ji po hlavě:

— Všechno bude v pořádku, slibuju…

Uvnitř však věděl, že to už není běžný příběh o záchraně.

Veterinář opatrně vzal jedno z podivných stvoření a prohlédl ho pod lampou: kůže byla ledově studená, pohyby slabé a tvar hlavy zcela nepravidelný. Asistent se sotva ovládal, aby se nezvrátil.

— Musíme okamžitě udělat analýzu, — zašeptal lékař. — To nemůže být přírodní jev… alespoň já jsem něco takového nikdy neviděl.

Muž cítil, jak se mu svírá srdce. Vzpomněl si na každý moment s fenou: její utrpení, třes, vyděšené oči. A najednou všechno, co viděl, bylo nad rámec logiky.

Jeden z „štěňat“ se náhle pohnul a vydal sotva slyšitelný piskot. Muž ustoupil o krok, vyděšen. Veterinář se naklonil blíž: tvor se snažil pohybovat, ale jeho pohyby byly zvláštní — pokoušel se postavit na téměř neexistující nohy.

— Je… živý, — zašeptal muž se slzami v očích. — Dýchá…

— Ano, — přikývl veterinář. — Ale jak je to možné…

Čas plynul a déšť venku sílil. Muž seděl v rohu a pozoroval, jak fenka očichává každé z podivných stvoření a chrání je. Pak si všiml, že se k nim chová, jako by je poznávala. I v této hrůzné podobě byla v jejích očích láska.

Muž pocítil zvláštní, téměř posvátný pocit — i přes hrůzu před ním byla život. A ne jen tak ledajaký život, ale život, který vzdoroval přírodě.

Nakonec veterinář přiznal:
— Vím, že to zní šíleně… ale toto nejsou štěňata. Z anatomického a biologického hlediska jde o něco jiného. Nevím, jak to pojmenovat, ale… vypadá to jako mutanti.

Muž sevřel ruce v pěst. Cítil strach, hrůzu, ale i silnou touhu chránit tato stvoření.

— Odnesu je domů, — řekl rozhodně. — Budou žít. Slibuju.

Tu noc déšť nepřestal. Muž seděl doma u krabice, kde ležela podivná stvoření. Sledoval, jak fenka je očichává, ukládá je blízko sebe a chrání před světem. Strach postupně ustupoval zvláštnímu pocitu naděje.

Pochopil jednu věc: nikdo mu nevěří, co se stalo. Veterináři byli otřeseni, odborníci zmatení, a on byl jediným svědkem. Nyní nesl odpovědnost za to, co příroda možná odmítla, ale přesto to žilo… a bojovalo.

Ráno se rozhodl kontaktovat biology a genetiky. Uvědomoval si, že to, co se stalo, může změnit pohled na život, přírodu a hranice možného. Ale v jeho srdci byla ještě jedna myšlenka: dokud jsou tato stvoření v bezpečí a fenka u nich — je připraven bojovat za ně proti celému světu.

A v tu chvíli pocítil opravdový šok — směs strachu, hrůzy a hluboké zodpovědnosti. Protože život, ať v jakékoli podobě, vyžaduje ochranu.

Muž pochopil jednu věc: někdy znamená zachránit nejen vytrhnout živé z bahna, ale přijmout nemožné. A on byl připraven.