Když však uviděli starou paní s bedýnkou zeleniny, jejich odhodlání se na chvíli rozplynulo.Žena stála u pečlivě naaranžovaných rajčat, mrkví a okurek, oblečená ve starém svetru a vybledlé sukni.
— Babičko, víte, že prodej na ulici je zakázaný? — zeptal se klidně jeden z policistů.
— Vím, synku, — povzdechla si žena. — Ale potřebovala jsem peníze na léky pro svého nemocného syna. Nemá nikoho jiného a od nikoho nelze čekat pomoc. Všechnu tuto zeleninu jsem vypěstovala sama na své zahradě. Nic špatného na tom není.
Policisté se na sebe podívali. Přestupek byl jasný, ale jim se žena velmi líčila a cítili k ní soucit.
— Tentokrát nic neuděláme, — řekl starší z nich. — Ale zkuste najít jinou možnost, jak si přivydělat. Jiní policisté nemusí být tak shovívaví.
— Ano, ano, určitě, — odpověděla žena nervózně, jako by se těšila, že ji co nejdříve nechají být.
— Když jsme už tady, co kdybychom od vás alespoň něco koupili? — usmál se jeden z policistů. — Uděláme dobrý skutek.
— Ne, děkuji, synku, — odpověděla rychle — mám už dost zákazníků.
— Dost zákazníků? — divil se kolega. — Ale kolem není ani živáčka.
— No… přicházejí ráno, — zasmála se stará paní — jen jste je dnes nezahlédli.
— Dobře, tak alespoň pár rajčat, — trval na svém policista.
— Není třeba, synku, — odmítla znovu — nechte je ostatním.
Její hlas se třásl a pohled se toulal. Jeden z policistů naklonil se a vzal z bedýnky rajče. Pečlivě ho prohlédl a náhle prohlásil:
— Zadržte ji. Okamžitě.
— Co? Co se stalo? — vykřikl kolega.
Ukázalo se, že stará paní držela v rukou něco, co vůbec nebylo obyčejné. Policista si všiml na rajčatech zvláštních nálepek se symboly, které okamžitě vyvolaly poplach. Tyto značky patřily k nedávno objevené, velmi nebezpečné zakázané látce.
— Chápeš, co to znamená? — zeptal se policista. — To nejsou obyčejná rajčata, je to nelegální látka.
Stará paní ztratila veškerou jistotu. Její ruce se třásly, oči se naplnily slzami.
— Ne… ne… já… já nevěděla… — šeptala — sousedka mi poslala tyto zeleniny, myslela jsem, že jsou normální… Chtěla jsem je jen prodat, abych koupila léky pro syna…
Ale policisté již rozhodli. Přes její zjevnou slabost a prosby, zákon vyžadoval zásah. Sousedka, která zeleninu poslala, byla součástí organizované sítě distribuce zakázaných látek. Stará paní se stala nechtěnou figurkou v nebezpečné hře a nyní byla zatčena.
Když na místo dorazili další kolegové, stará paní se snažila bránit, plakala a prosila:
— Prosím, neberte mě! Můj syn potřebuje léky! Nechtěla jsem nic špatného!
Scéna šokovala všechny kolemjdoucí: nevinná stará paní, která před chvílí vyvolávala pouze soucit a úsměv, nyní stála v poutech. Lidé nedokázali zadržet slzy a šeptali: „Jak je možné, že jí takto ublíží?“
Policisté cítili tíhu okamžiku. Stará žena vypadala, jako by patřila do jiné doby — křehká, s tváří plnou vrásek, vyčerpaná a plná bolesti. Ale zákon je zákon: bezpečnost společnosti nečeká na motivy.
Mladý syn sledoval z okna, bezmocně pozorujíc, jak odvádějí jeho matku. Nemohl nic dělat, jen sledoval, jak se jeho malý svět hroutí.
Stará paní tiše mumlala modlitby, zatímco policisté sledovali situaci. Pocit spravedlnosti se střetával s lidskou lítostí. Nikdo netušil, jaké následky bude mít toto zatčení: vyšetřování odhalí síť zločinců, a prostá, dobrosrdečná žena se stane obětí systému, do kterého se omylem dostala.
Všichni pochopili jednu hrozivou pravdu: někdy i dobré srdce a touha pomoci blízkým mohou přinést katastrofu. Svět je mnohem krutější, než kdo čekal, a jedna malá stará paní se stala symbolem tragédie, kterou nikdo nemohl zastavit.