— Jako obvykle, čtyřicet kilo hovězího, — tiše řekla a podávala pečlivě složené bankovky.Mladý řezník se pokaždé divil. Čtyřicet kilo! To bylo téměř půl kýty. Zpočátku si myslel, že možná krmí velkou rodinu, ale týden co týden se všechno opakovalo.

Žena téměř nemluvila a nepohlédla do očí. Jen vzala své tašky a odešla. Z ní vycházela podivná, štiplavá vůně — směs železa, starého masa a něčeho, co řezník nedokázal identifikovat.

Na trhu se začaly šířit zvěsti:
— Prý krmí svého syna.
— Nebo své psy.
— Nebo má tajnou restauraci…

Řezník nevěřil drbům, ale jeho zvědavost rostla. Jednoho večera se rozhodl ji sledovat. Počkalo, až žena odejde z obchodu, a tiše se za ní vydalo.

Žena kráčela pomalu, ale jistě, táhla těžký vozík zasněženou ulicí. Minula okraj města, opuštěné garáže a zamířila k staré továrně, která stála prázdná už deset let.

Řezník ztuhl. Vešla dovnitř a zmizela s taškami.

O dvacet minut později vyšla zpět — ruce prázdné. Žádný stopa masa.

Druhý den se vše opakovalo. Třetí den už řezník nevydržel. Počkalo, až žena zmizí uvnitř, a tiše se vplížilo za ní.

Uvnitř továrny byl zvláštní, těžký a kovový zápach. Z hloubi haly se ozývaly podivné zvuky. Když nakoukl přes prasklinu ve zdi, málem mu srdce vyskočilo z hrudi.

Uvnitř byly kovové stoly, na kterých ležely kusy masa rozložené s chirurgickou přesností. Ale to nebylo obyčejné maso — bylo živé. Stará žena stála uprostřed s obrovským nožem v rukou. Okolo ní pobíhala podivná stvoření, půl zvířata, půl lidé: psi s lidskýma očima, jako by rozuměli každému slovu, a přitom byli divocí.

Žena si všimla řezníka. Na okamžik se v jejích očích zablesklo něco chladného a nemilosrdného. Pak se otočila zpět k „podřízeným“, kteří k ní běželi, jako by byla jejich matkou.

Řezník nemohl uvěřit svým očím. Všechen ten kus masa se měnil v potravu pro tato stvoření — rostla a vyvíjela se neuvěřitelně rychle, oči jim zářily zvláštním světlem a pohyby byly rychlé a koordinované.

Když řezník náhodou zakopl o starou kovovou krabici, ozvalo se křupnutí. Žena se okamžitě otočila. Nekřičela, nezlobyla se. Její pohled byl prázdný, jako u predátora, který si vybral kořist. Řezník pochopil, že sebemenší chyba by ho mohla stát život.

Utíkal, klopýtal po ledové zemi, lapal po dechu a srdce mu bušilo v krku. Doma, zpocený a vyděšený, věděl, že už nikdy nemůže pracovat v řeznictví. Ale zvědavost a strach ho nepustily.

Druhý den se znovu vydal do obchodu, tváříc se jako běžný zákazník. Žena mu tiše řekla:
— Viděl jsi. Teď už víš. Ale pokud to řekneš někomu, zaplatíš za to cenu.

Řezník mlčel. Ve městě začala mizet zvířata a v opuštěné továrně se zdálo, že se stíny pohybují samy od sebe. Ale žena dál každý den kupovala svých čtyřicet kilo masa a proměňovala je v něco hrozivého, živého, děsivého a zároveň téměř magického.

Tento tajemný svět zůstal skrytý, a možná by nikdy neměl být odhalen… ale řezník znal pravdu — a jeho život se navždy změnil.