Elektronická hudba zněla pod letním nebem. Na terase velkého pařížského hotelu slavila pařížská elita narozeniny Louise Delcourt, dědičky realitního impéria. Vzduchem se nesly večerní šaty haute couture, dokonale padnoucí smokingy a vůně luxusních parfémů — směs arogance a přetvářky.
Mezi nimi téměř neviditelná chodila Émilie Laurent, 23 let, a roznášela sklenky šampaňského. Měla na sobě černou košili, bílou zástěru a sešlapané tenisky. Jako dočasná servírka měla za sebou dvojitou směnu, než přiběhla sem. Tenhle job byl jejím jediným způsobem, jak zaplatit léky pro nemocnou matku v malém bytě ve Saint-Denis.
Unavená, ale soustředěná, procházela terasou, když jí cestu zablokovala skupina mladých žen. Jedna z nich — vysoká, blond, v šatech Dior — se na ni podívala s opovržením. Byla to sama Louise Delcourt.
— Dej pozor, miláčku, — pronesla nahlas. — Nechceme, aby ti spadl tác na šaty, které stojí víc než tvůj roční plat.
Rozlehl se smích. Émilie zrudla hanbou. Zkoktala omluvu, ale Louise, povzbuzená pozorností, zašla ještě dál.
— Možná by ses měla trochu osvěžit…
Bez varování ji odstrčila. Tác vyletěl, sklenky se roztříštily o zem a Émilie spadla do osvětleného bazénu. Voda vystříkla na hosty, ti vykřikli — a pak se začali smát.
— Podívejte se na ni! — zakřičel někdo a natáčel celý výjev.
Émilie, promočená, vyplavala na hladinu. Těžký oděv se na ni lepil, vlasy jí padaly do obličeje. Pomalu vyšla z vody — rovná, i když ponížená — zatímco se kolem ní blýskaly telefony a ozýval posměch.
A pak náhle ticho.
Na terase se objevil muž. Vysoký, tmavovlasý, v tmavě modrém obleku. Chladným a pronikavým pohledem sledoval scénu: Alexandre Rochefort, stavební magnát, který vybudoval své impérium z ničeho.
Všichni čekali, že Émilii pokárá.
Ale Alexandre zůstal stát, klidně odložil sklenku šampaňského, sundal švýcarské hodinky… a položil je na stůl.
A to, co udělal potom, šokovalo úplně všechny…
Pokračování
Bez jediného slova se Alexandre přiblížil k okraji bazénu.
Jeho ocelový pohled se setkal s očima Émilie, třesoucí se v ledové vodě. Podal jí ruku.
— Pojďte. Nemáte důvod být tady.
Jeho hluboký hlas zněl autoritativně, ale zároveň laskavě. Émilie zaváhala, pak vložila svou ruku do jeho.
Zvedl ji jemně, jako by zvedal ztracenou důstojnost. Sundal si sako a položil jí ho na ramena.
Poté se obrátil k davu. Jeho pohled byl ostrý jako čepel.
— Kdo to udělal?
Na terase zavládlo tíživé ticho. Jen nervózní smích Louise narušil vzduch.
Alexandre udělal krok vpřed.
— Slečno Delcourt, váš otec právě přišel o partnerství s mou společností. Nespolupracuji s lidmi, kteří zapomínají, co je to důstojnost.
Šepoty se rozletěly mezi hosty. Louise zbledla. Alexandre mezitím odvedl Émilie dovnitř, požádal o ručník a horký čaj.
— Nemusel jste zasahovat… — zašeptala.
— Naopak. Mlčení je ta nejhorší forma spoluviny.
V jeho očích viděla klidnou sílu, bez posměchu i bez lítosti. Poprvé po dlouhé době měla pocit, že ji někdo vidí.
Další den explodovaly sociální sítě:
„Miliardář se zastal ponížené servírky.“
Émilie chtěla té pozornosti uniknout, ale o týden později se vrátil — bez obleku, jen s upřímným úsměvem.
— Potřebuji asistentku v La Défense. A myslel jsem na vás.
A toho dne pochopila, že její pád do bazénu nebyl koncem, ale začátkem nové cesty — té, kterou si člověk zaslouží, když mu někdo podá ruku ve chvíli, kdy všichni ostatní odvracejí zrak.