Večer začal naprosto obyčejně. Tichá stezka, bledá světla venkovských lamp a myšlenky uvězněné v každodenních starostech. Artem se vracel domů autem, poslouchal rádio a přemýšlel o zítřejším pracovním pohovoru.

Pak — tupá rána.

Auto se otřáslo. Pneumatiky zaskřípaly.

Srdce mu vyskočilo do krku. Okamžitě zastavil, vyskočil z vozu a rozběhl se k temné siluetě na silnici. Dívka. Ležela nehybně, v bledém kabátě, s vlasy rozprostřenými kolem hlavy jako věnec.

Chtěl zavolat záchranku, ale telefon mu spadl. Když ho zvedl, všiml si něčeho nečekaného — jeho dlaň byla pevně sevřená. Prsty měl bílé, nehty zaryté do masa.

Pomalu ji začal otevírat.

Uvnitř — zlatý medailonek. Malý, kulatý, starý. Bylo na něm napsáno:
„Najdi mě, jestli si vzpomínáš.“

Vyděsil se. To nemohla být náhoda.

A když se znovu podíval na dívku… srdce se mu zastavilo.

Nebyla mu cizí.
Když jí vítr odfoukl vlasy z obličeje, Artem ji poznal.

Byla to Lera.

Jeho první láska. Kamarádka z dětství. Dívka, se kterou vyrůstal ve stejném vchodu. Hry, tajemství, sdílené sendviče na dvorku. Až se jednoho dne odstěhovala s rodiči do zahraničí, bez rozloučení. Bylo jí jen 12 let.

Než odjela, dal jí právě ten medailonek.

— „Když ho jednou najdeš, najdeš i mě.“

O dvacet let později — ležela před ním. A medailonek… byl v jeho ruce.

Přežila. Ale na nic si nevzpomínala.
V nemocnici byli lékaři zmatení. Neměla vážná zranění. Ale… úplná amnézie. Nevěděla, kdo je. Neměla žádné doklady, žádný telefon, žádnou stopu po rodině nebo známých.

Artem za ní začal chodit každý den. Vyprávěl jí o jejich dětství. O hrách ve sněhu, o prvním pádu z kola, o tom, jak mu dala svou čepici, když nastydl.

Poslouchala ho se tichou zvědavostí. Ale nijak nereagovala.

Dokud jí neukázal medailonek.

Vzala ho… sevřela — a začala plakat.

„Nevím proč… ale cítím, že je můj. Jako část mě, kterou jsem dávno ztratila.“

Vzpomínky se začaly vracet. Pomalu, po kouskách.
Nejdřív — nejasné pocity. Jedno slovo. Vůně. Dětská melodie. Jednoho dne se mu podívala do očí a zeptala se:

— „Říkal jsi mi Lěrša, že?“

Usmál se.

— „Ano. Jen já.“

A tehdy se něco zlomilo. Zeď spadla.

Následovaly týdny drobných návratů. Střípky minulosti, sny, vzpomínky na rozhovory. Uvědomovala si, že Artem jí není cizí — ale že je doma.

Nastěhovali se spolu. Začali nový příběh.
Ne jako děti, ale jako dvě dospělé duše, které život předčasně rozdělil, ale osud je spojil tím nejneuvěřitelnějším způsobem.

A medailonek? Ten dodnes visí vedle jejich dveří.