Ráno začalo nevinně. Anna se probudila s bolestí hlavy, která pulsovala jako cizí, nechtěný šepot v jejích spáncích. V práci se nedokázala soustředit, každá věta byla těžká, každý úkol jako kámen. Požádala o dřívější odchod, protože se bála, že zkolabuje.Domů jet nechtěla. Věděla, co ji čeká: hluk, povinnosti, vaření, nekonečná rutina. Už týdny toužila po jediném dni ticha, po prostoru, kde nebude slyšet věty typu: „Ančo, kde mám košile?“, „Maminka říká, že bys měla víc uklízet“, „Měla bys být doma, když přijdu z práce.“

A tak impulsivně nasedla do auta a vydala se na daču. Cestu toužila znám jako své vlastní jméno: lesy, ticho, vůně jehličí. Tři kilometry před cílem ucítila klid, který jí dlouho chyběl. Dva kilometry. Jeden. Když se před ní objevila stará dřevěná střecha, dokonce se usmála.

Jenže úsměv zamrzl v okamžiku, kdy spatřila bránu pootevřenou. Nikdy ji nezapomínali zavírat. Nikdy. A dveře domu? Otevřené dokořán.

Anna cítila, jak v ní stoupá studený neklid. Ustoupila o krok, ale pak se nadechla a vešla na dvůr. Krok za krokem, tiše, téměř po špičkách, se přiblížila k oknu kuchyně.

A tam je uviděla.

Její manžel a jeho matka. Stáli příliš blízko sebe. Tváře napjaté, pohyby prudké, oči pobíhající po místnosti. Tchyně gestikulovala rukama, jako by se bála, že ztratí kontrolu. Manžel měl sevřené rty, jako kdyby říkal něco, co ho tížilo. Nebo trápilo. Nebo děsilo.

Anna zatajila dech a sklonila se ještě níž, aby ji nespatřili. Kousek po kousku se přiblížila k oknu a konečně zaslechla slova. Nejprve jen útržky, pak celé věty.

A každé další slovo bodalo jako jehla.

„Musíme to udělat dnes,“ syčela tchyně. „Nečekej. Jestli přijde na to, co jsi udělal, bude konec.“

Anna se přikrčila. Srdce jí bušilo tak silně, že se bála, že je uslyší.

„Ještě ne,“ odpověděl manžel. „Nechci to uspěchat. Nechci, aby si něčeho všimla.“

„Už si všimla,“ zvýšila hlas tchyně. „Ta žena není hloupá. Dlouho to neutajíme. Vždyť už včera se ptala, proč jsi tak pozdě přišel.“ Chvíli ticho. „Musíme ji dostat pryč. A rychle.“

Anna cítila, jak jí podklesla kolena. V hlavě se jí zatočilo. Pryč? Od čeho? Proč mluví o ní? Co skrývají?

„Jenže ona nepůjde sama,“ řekl manžel chraplavě. „Musíme ji k tomu donutit.“

Tchyně se naklonila blíž a šeptala něco, co Anna neslyšela. Ale tón byl dostatečný. Studený. Výhružný. Jako by plánovali něco, co by jí nikdy nepřipadalo možné ani v nejhorším snu.

Anna se pokusila ustoupit od okna, ale její noha zavadila o suchou větev. Ozvalo se křupnutí. Tiché, ale v tichu dvora příliš hlasité. Manžel se otočil k oknu. Anna doslova ztuhla. Ucítila, jak se jí zastavuje dech. Okamžik, který trval věčnost.

„Slyšels to?“ zeptal se manžel ostře.

„Možná kočka,“ odsekla tchyně, ale v jejím hlasu byla panika.

„Kočky takhle nelámou větve,“ procedil mezi zuby.

Vydal se směrem ke dveřím.

Anna se začala pomalu posouvat pryč od okna. Každý krok bolestně pomalý, každý nádech jako jehla do plic. Věděla, že jestli ji uvidí, bude konec. Ať už plánovali cokoli, ona se nesměla stát svědkem.

Manžel prudce vyšel ze dveří, rozhlédl se a zamířil přesně k místu, kde před chvílí Anna stála. Ona se zatím schovala za roh domu a tiskla se ke zdi, v dlani klíčky od auta, které se jí třásly mezi prsty.

„Nikdo tu není,“ zavolal do domu po chvíli, ale jeho hlas nebyl uklidněný.

V tu chvíli Anna pochopila jediné:

Nesmí tam zůstat ani o vteřinu déle.

Na nic nečekala. Rozběhla se k autu, otevřela dveře, nastartovala. Měla pocit, že motor startuje neskutečně pomalu. Když konečně naskočil, vystřelila z příjezdové cesty takovou rychlostí, že jí kola hrabala i na štěrku.

V zrcátku ještě zahlédla postavu svého manžela, který vyšel před dům a zamžoural směrem k cestě. Jako by tušil. Jako by věděl.

A v tom okamžiku jí došlo:

On tam neměl být.

Tchyně už vůbec ne.

Nikomu neřekla, že jede na daču.

Tak jak věděli, že tam budou?