Pracuji v nemocnici už mnoho let a přestože si myslím, že už mě nic nemůže překvapit, občas přijde příběh, který naruší všechny moje jistoty. Někdy mě překvapí dobré věci – když se rodina dokáže semknout, když se pacient uzdraví, když se objeví někdo, kdo má skutečně srdce. A někdy přijde pravý opak. Příběh, který vás donutí přehodnotit, co vlastně znamená být člověkem.Naše stará paní, které jsme na oddělení říkali jen Babička, s námi ležela skoro měsíc. Drobná, tichá, laskavá duše. Neprosila o nic, nezlobila se, nikdy si nestěžovala. Když jsme jí podali sklenici vody, usmívala se, jako by dostala něco vzácného. Když jsme se u ní na chvíli zastavili a prohodili pár vět, dívala se na nás s takovou vděčností, že nám z toho bývalo až úzko.

Celou dobu ji nikdo nenavštívil. Ani jediný člověk.

První dny jsme si mysleli, že má možná rodinu, která je zaneprázdněná. Pak týden utekl, druhý, třetí… a stále nikdo nepřišel. Žádné květiny, žádný balíček, žádná otázka o jejím stavu. Jen ticho a její smutný pohled směrem k oknu, jako by tam za sklem skutečně někdo stál – jen on nevstal a neotevřel dveře.

Až jednoho večera, když jsme ji myly, se rozplakala a tiše, skoro šeptem se nám svěřila.

Měla syna.

Jediného. A snachu.

Když o nich mluvila, hlas se jí třásl – ne vztekem, ne podrážděním, ale nekonečnou, hlubokou bolestí člověka, který celý život miloval, ale nebylo mu to vráceno. Říkala, že jí dříve volávali. Že si slibovali, že přijedou. Ale s časem jejich návštěvy ubývaly. A pak jednoho dne prostě přišly telefonáty, ale bez lásky, bez zájmu, bez starosti. Jen otázky.

„Mami, kde máš smlouvu od bytu?“

„Mami, psala jsi už tu závěť?“

„Mami, až se odstěhuješ do domova důchodců…“

A co bylo nejhorší? Syn volal jednou – aby se zeptal, zda ještě žije. Ne jak se má, ne co potřebuje, ne kdy ji přijde navštívit. Jen zda ještě žije. Ať přišel kdokoli na směnu, všichni jsme slyšeli stejnou větu:

„Dobrý večer… máma ještě žije?“

Po telefonu mluvil hlas chladný, lhostejný a neskrývaně netrpělivý. Chtěl byt. Chtěl klid. Chtěl, aby se věci vyřešily samy.

Každý večer jsme chodily k babičce a povídaly si s ní. Byla to jediná společnost, kterou měla. Jednou mi řekla, že si kdysi představovala, jak u ní syn sedí, drží ji za ruku a povzbuzuje ji. Jak jí snacha přináší polévku, která voní po domově. Jenže realita byla prázdná. Nikdo nepřišel. Nikdo nedržel její ruce. Nikdo o ni nestál.

A pak přišla noc.

Byla jsem na službě s primářem. Babička byla slabší než obvykle. Dýchala pomalu, s dlouhými pauzami mezi nádechy. Když jsem k ní přistoupila, otevřela oči a snažila se usmát. Podala jsem jí ruku. Sevřela ji překvapivě pevně.

„Pane Bože, a její syn?“ řekla jsem si v duchu. „Kdy naposledy řekl, že ji má rád?“

Babička se nadechla, jako by chtěla říct něco důležitého. Naklonila jsem se blíž. Její hlas byl sotva slyšet.

„A váš syn… ještě nepřišel?“

Ta slova se mi vryla do krve. Byla to její poslední otázka. Hned poté zavřela oči, položila hlavu na polštář a tiše odešla. Zůstaly jsme tam jen my dvě. A ta nesmírná, temná prázdnota, kterou za sebou zanechal člověk, o něhož se vlastní rodina nezajímala.

Druhý den jsme zavolali jejímu synovi.

Když jsem slyšela jeho reakci, nikdy jsem se necítila tak špatně.

„Skvělé,“ řekl ledově. „Tak jí ráno vyzvednu věci.“

Skvělé.

Slovo, které by se nemělo nikdy vyslovit při smrti matky.

Druhý den ráno skutečně přijel. Očekával, že rychle podepíše papíry, převezme věci, zamkne byt a začne nový život, konečně volný od povinnosti. Jenže to, co se stalo, nečekal.

Když dorazil na oddělení, primář mu podal obálku. Syn ji otevřel a zbledl.

Bylo v ní rozhodnutí o převodu majetku.

Po poslední hospitalizaci babička změnila závěť.

A nemovitost nebyla napsaná na něj.

Byla věnována místnímu dětskému domovu, kde kdysi odpracovala třicet let svého života.