Výkřik – ostrý, křehký, lidský. Nebyl to zvuk zvířete, ani šepot větru. Bylo to něco jiného. Drsné, hluboké, naplněné zoufalstvím. Igor se zastavil. Tělo reagovalo před myslí. Srdce mu bilo jako buben. Zadržel dech a otočil se směrem, odkud zvuk přicházel.

Znovu se ozvalo. Slabší, ale jasné.

Nebyl to výkřik bolesti. Nebyla to hrozba. Byla to prosba. Hlas, který mizí. Jako poslední pokus o záchranu před tím, než ho tma pohltí.

Bez přemýšlení sundal batoh a rozběhl se.

Les se kolem něj zužoval jako živá bytost. Větve ho udeřily do obličeje, trní škrábaly ruce. Vzduch byl hustý, lepkavý, plný vlhkosti a těžkého zápachu hniloby. Země pod ním se stala měkkou, kluzkou, jako bláto, které tě táhne.

Ale nezastavil se.

Co byl ten zvuk? Kdo křičel na takovém místě?

Neměl v úmyslu jít tak hluboko. Stezka, úzká a téměř neviditelná, ho vtáhla do srdce bažiny. Měl udělat jen pár fotografií pro lesní správu. Mapa jasně označovala oblast jako „nestabilní“. „Vyhnout se, pokud je to možné.“

Ale teď to nemělo význam.

Výkřik utichl.

Ticho, které následovalo, bylo ještě těžší.

Pokračoval. Stromy byly husté, světlo mizelo. I když bylo poledne, vše vypadalo jako soumrak. Voda, která byla dříve jen kalužemi, se nyní stala černými bažinami. Všechno kolem něj bylo hluché.

A pak – něco.

Stopy v blátě. Něčí stopy. Neorganizované pohyby, jako útěk. Přes větve, skrz rákosí, něco bylo taženo.

„Je tu někdo?!“ zavolal Igor.

Nic.

Zrychlil. Každý krok těžký. Bláto ho drželo, táhlo. A pak – prostranství. Prostor otevřený jako krvavá rána. Uprostřed – bažina, tmavá jako inkoust. Na konci – tělo.

Přiblížil se.

Člověk.

Žena.

Polozakrytá v blátě, nehybná, s roztaženýma rukama. Vlasy měla mokré a přilepené k obličeji. Nepohybovala se.

Srdce mu poskočilo. „Slečno? Slyšíte mě?“

Vstoupil do vody. Studená, bolestivá, jako by ho řezala. Bláto mu stoupalo po nohou, ale nezastavil se. Došel k ní. Skloňil se. Dýchala.

Slabě. Ale dýchala.

Otočil ji opatrně. Otřel jí bláto z obličeje. Oči se jí otevřely. Bledě modré. Rty se jí třásly.

„Pomoc…“ zašeptala.

Téměř neslyšný slovo.

Vytáhl telefon. Žádný signál. Žádný GPS. Poslední poloha — tři kilometry zpět. Musel ji odnést.

Zvedl ji. Lehká. Příliš lehká. Na zápěstích – modřiny. Byla svázaná. Obličej – poškrábaný. Tělo – slabé. Nechali ji tu.

A ona křičela.

To je jeden výkřik. Bude si ho pamatovat celý život.

Návrat byl peklo. Každý krok boj. Strach, že je někdo sleduje. Nebo něco. Ale nezastavil se.

Po téměř dvou hodinách konečně dorazil na místo se signálem. Poslal polohu. Zavolal. A padl na zem vedle ní.

Žena přežila.

Jmenovala se Kaťa. Byla unesena před dvěma týdny, na cestě domů. Maskovaný muž, nikdy nemluvil. Držel ji uvězněnou. A jedné noci – vzal ji do bažiny. Svázal ji. Nechal ji tam.

Jako návnada.

Úřady zahájily vyšetřování. Neměli podezřelého. Ale našli něco jiného.

Tři hroby.

Mělké. Dvě ženská těla. Jedno mužské. Bez dokladů. Bez identity.

Igor se stal hrdinou. Média psala. Lidé ho chválili. Ale on říkal:

„Jen jsem běžel za výkřikem.“

Ale večer, když je vše tiché, znovu to slyší. Ten zvuk z lesa.

Výkřik, který nikdy nezapomene.

Výkřik, který změní vše.