Když se ráno Arthur probudil, nic netušil. Jeho žena už byla vzhůru, tichá, klidná, připravovala snídani jako každý den. Arthur si ani nevšiml, že se na něj ani jednou nepodívala. Pro něj to byl jen další den, další lež, další krok k víkendu plnému zakázané romantiky.Recepční souhlasila a upravila vše přesně podle její instrukce. Arthur netušil, že celá rezervace už není taková, jakou zanechal v autě.
Jeho žena však celou noc nespala. Seděla v kuchyni, dívala se do prázdna a v hlavě jí stále dokola běžela jediná věta:
„On mě nikdy nechtěl opustit. Jen si myslel, že já to neudělám první.“
A právě to se změnilo.
Když Arthur odcházel do práce, jeho žena už věděla přesně, co udělá. Nebyl v tom vztek, ani hysterická panika – jen tiché, pevné rozhodnutí, které vzniká až ve chvíli, kdy člověk přestane prosit o pozornost a začne chránit sám sebe.
- KROK – TICHÁ PŘÍPRAVA
Nejprve vzala cestovní balíček, který našla v autě. Opatrně ho otevřela, přečetla si data letu, jméno resortu, jméno milenky.
Pak udělala to, co by nenapadlo ani Artura, ani tu dívku.
Zavolala přímo do resortu.
„Dobrý den,“ řekla klidně. „Potvrzuji rezervaci na pana Arthura a jeho doprovod. Jen potřebujeme změnit některé údaje.“
Recepční reagovala ochotně – koneckonců, proč by pochybovala o ženě, která přesně znala číslo rezervace i jméno hlavního hosta?
„Samozřejmě, paní Artu… chcete změnit jméno doprovodu?“
- KROK – POSLEDNÍ SPOLEČNÁ SNÍDANĚ
Když se Arthur večer vrátil domů, jeho žena byla neobvykle tichá.
„Neruš mě, prosím, balím,“ oznámil jí už mezi dveřmi, ale stále si nevšiml změny v jejích očích.
„Samozřejmě,“ odpověděla mírně. „Ať se ti služební cesta vydaří.“
Přejetím ho zamrazilo – ne proto, že by pochopil, že něco tuší, ale proto, že byla příliš klidná.
Ale nechal to být.
V jeho hlavě už bylo jen letadlo, pláž a jeho milenka.
- KROK – LETIŠTĚ
V den odletu dorazil na letiště o něco dříve, než bylo obvyklé. Milenka už ho čekala u brány, oblečená v přiléhavých letních šatech, s nadšeným úsměvem.
„Nemůžu uvěřit, že jedeme spolu,“ řekla.
Arthur se samolibě usmál. „Moje žena o tom nemá ani tušení.“
Jenže ve chvíli, kdy se přiblížili k přepážce, zaměstnanec se podíval na monitor, naklonil hlavu a ještě jednou si porovnal údaje.
„Pane… tady je změna. Vaše rezervace je potvrzená. Ale… doprovod…“
Zamrzl.
„Doprovod se dnes už dostavil. Odbavil se před vámi.“
Arthur zbledl.
„Cože? Jaký doprovod? To je nesmysl. Moje rezervace je pro mě a—“
Zaměstnanec zkontroloval data.
„Doprovodem je… paní Arthurová. Vaše manželka. Máte společný pokoj, společnou úhradu a společný pobyt.“
Milenka otevřela ústa dokořán.
Arthur měl pocit, že mu podrazili kolena.
- KROK – MOMENT, KTERÝ MU VZAL SLOVA
„A ještě něco,“ dodal zaměstnanec. „Paní Arthurová měla oprávnění změnit letiště návratu, pokoj i termín. Vy odlétáte dnes. Ona… už včera. A podle poznámky u rezervace…“
Zaměstnanec ztišil hlas.
„…přeje vám příjemný pobyt sám se sebou.“
Milenka odstoupila o krok.
„Ty jsi ženatý podvodník,“ vydechla a rozběhla se pryč.
Arthur stál jako z kamene, celek jeho „dokonalého plánu“ se během pár vteřin rozpadl na prach.
- KROK – POMSTA, KTERÁ NEBOLAČÍ, ALE ZASAHUJE
Když se Arthur konečně vrátil domů, našel v kuchyni jediný dopis.
Nebyl plný křiku ani výčitek.
Byl krátký, přesný a mířil přímo na podstatu.
„Nepotřebuji tě trestat. Jen jsem ti umožnila zažít, jaké to je být klamán.
Já jsem odjela tam, kam jsem se měla vydat s tebou.
Ale tentokrát nejedu jako ta, která ti věří.
Jedu jako ta, která konečně věří sama sobě.“
Pod dopisem ležel prázdný snubní prstenový box.