Suzanne nikdy nebyla pověrčivá. Nevěřila na znamení, intuice ani na to, že cizí lidé mohou vědět něco, co sami netušíme. Věřila jen realitě: nové práci, výplatě, účtům a malému pronajatému bytu, ve kterém se snažila začít nový život po těžkém rozvodu.Suzanne nikdy nebyla pověrčivá. Nevěřila na znamení, intuice ani na to, že cizí lidé mohou vědět něco, co sami netušíme. Věřila jen realitě: nové práci, výplatě, účtům a malému pronajatému bytu, ve kterém se snažila začít nový život po těžkém rozvodu.

Celý den se nemohla soustředit. Analyzovala stařenina slova znovu a znovu:
„Dnes nechoď domů. Za žádnou cenu.“

Není to věta, která se řekne jen tak. Není to prosba, není to příběh o soucitu. Bylo to varování.

A tak když skončila směna, netroufla si riskovat. Místo cesty domů zamířila do hostelu, kde přespala celou noc beze spánku, jen s hromadou otázek, na které nikdo neodpovídal.

Další ráno

Přišla na ulici o dvacet minut dřív, se sevřeným žaludkem a zimomřivým očekáváním.

Starou ženu uviděla hned – seděla na svém místě, ale tentokrát nevypadala klidně. Její oči těkaly kolem, jako by kontrolovala, kdo je nablízku.

Když se Suzanne přiblížila, stará žena už nehrála roli někoho, kdo čeká na drobné. Tentokrát to byla ona, kdo čekal na ni.

Suzanne si přisedla na obrubník, aby stařena nemusela mluvit nahlas.

„Víte… nešla jsem domů,“ zašeptala Suzanne.

Stařena zavřela oči – úlevou.

A pak řekla:

„Musím ti vysvětlit, proč. A prosím, neodcházej, dokud to nedořeknu.“

Suzanne přikývla. V tu chvíli si uvědomila, že se jí třesou ruce.

Stařena se k ní naklonila a šeptem pokračovala:
„Jsem tu déle, než si myslíš. Vidím lidi. Sleduji je. A včera… včera jsem viděla někoho u tvého domu.“

„Koho?“ vydechla Suzanne.

„Muže,“ odpověděla bez váhání. „Čekal. Dlouho. Ne jednou. Tři dny za sebou.“

Suzanne měla pocit, že jí vyskočí srdce z hrudi.

„Možná soused,“ pokusila se namítnout.

„Ne,“ zavrtěla stařena hlavou. „Byl u tvých dveří. Pokoušel se dostat dovnitř. A včera měl u sebe něco… kovového.“

Suzanne polkla.

„Jakého muže myslíte?“

Stařena ještě jednou zkontrolovala ulici. Pak pomalu vyndala zpod potrhaného koberce zmačkanou igelitovou tašku.

Uvnitř bylo něco, co Suzanne nečekala.

Kousek kovu. Zlomený, poškrábaný. Vzhledově to připomínalo planžetu – nástroj k otevírání zámků.

„Našla jsem to pod tvými dveřmi,“ řekla žena tiše. „Vypadlo mu to.“

Suzanne se roztřásla po celém těle.
Někdo se snažil dostat do jejího bytu. Někdo, kdo to uměl. Profík.

A stará žena pokračovala dál, hlasem, který se jí chvěl vzrušením i strachem:
„Ten muž přišel znovu, když jsi odešla do práce. Měl s sebou tašku. Těžkou tašku.“

„Co v ní bylo?“

„To nevím. Ale viděla jsem, jak jí třikrát otvíral. Jak v ní něco přerovnával. A pak se díval nahoru na tvá okna… jako by počítal, jestli jsi doma.“

Suzanne se zatočila hlava.

„Ale proč já? Kdo by chtěl mně…?“

„To nevím,“ odpověděla starena. „Ale vím tohle – včera, když jsi nepřišla domů, seděl před tvým domem až do půlnoci. A pak odešel k parku. A čekal.“

Suzanne cítila, jak se jí stahuje krk.

Starena se naklonila ještě blíž.
„A když jsem se mu podívala do tváře, věděla jsem, že hledá tebe. Že je to člověk, kterému nesmíš otevřít dveře.“

Suzanne se snažila uklidnit, ale její vnitřní hlas křičel.

„Ale proč by mě někdo sledoval?“

Stařena zvedla oči, tentokrát plné zvláštního smutku.
„Včera večer… jsem ho viděla mluvit s někým známým.“

„S kým?“

Stařena si upravila roztrhaný šátek.

„Se ženou, která za tebou chodí do práce. S tvou kolegyní. Tmavé vlasy, vysoká postava. Viděla jsem ji dvakrát, jak se kolem tebe motá.“

Suzanne přestala dýchat.

Jedna kolegyně přesně odpovídala popisu. Ta samá, která se jí před měsícem ptala na adresu, aby jí prý mohla poslat dokumenty. Ta samá, která se divně vyptávala, zda Suzanne žije sama.

Starena dodala poslední ránu:
„A pak jsem zaslechla jen jednu větu. Řekla mu:
‚Dnes to zkus znovu. Dnes bude doma.‘“

V Suzanne se všechno zlomilo.
Stačily dvě věty cizí ženy, aby pochopila, že její život není tak obyčejný, jak si myslela.

A že o ní někdo ví až příliš mnoho.

Když chtěla stařeně poděkovat, zjistila, že žena se dívá někam za její rameno.

Suzanne se otočila.

A na konci ulice stál muž v černé bundě, který sledoval právě ji.