Když jsem byla v práci, zavolala mi moje dvouletá dcera a prosila mě, abych se okamžitě vrátila domů: „Tatínek mi ubližuje, prosím, vrať se domů.“ Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, co se u nás doopravdy dělo.

Bylo už devět večer a já pořád seděla nad zprávou — termín se blížil, šéf byl nervózní a musela jsem zůstat déle. Dcera byla doma s tatínkem. Byla jsem si jistá, že mají klidný večer… dokud nezazvonil telefon.

Na displeji — číslo mého manžela. Zvedla jsem to, čekajíc jeho obvyklé „Budeš tam ještě dlouho?“, ale místo toho jsem slyšela malý třesoucí se hlásek mezi vzlyky:

— Maminko, to jsem já…

— Ano, zlatíčko, co se děje? Proč nespíš? A kde je tatínek?

— Maminko, on je v koupelně. Nemám moc času…

Mráz mi přeběhl po zádech.

— Nemáš čas na co? Co se děje?

— Maminko, prosím, vrať se rychle domů. Tatínek mi ubližuje. Prosím, zachraň mě…

Začala jsem rychle sbírat věci, snažila se jednou rukou zavřít kabelku a druhou hledat klíče.

— Můžeš mi říct, co ti přesně udělal?

— Ano…

Nadechla se, jako by se chystala říct něco strašného. A pak pronesla něco, co mě úplně ohromilo

— Maminko… on mě nutil jíst brokolici… Víš, jak to nesnáším! Vypila jsem pět skleniček vody, abych necítila tu hroznou chuť!

Zůstala jsem stát jako přimražená. A pak…

…jsem se prostě začala smát.

Smích mi unikl nahlas.

— Ach, moje chuděrko… A co dalšího ti ten „příšerný“ tatínek udělal?

— Nutil mě se umýt! Umýt se, maminko! A já se nechci mýt!

— Jaká tragédie, — řekla jsem se smíchem.

— A pak… řekl, že musím jít spát. A já nechci spát, dokud nejsi doma.

Málem jsem spadla ze židle smíchy. Představila jsem si ji zabalenou v dece, jako by právě přežila světovou katastrofu.

Najednou jsem za ní uslyšela kroky.

— S kým to mluvíš? — ozval se manželův hlas.

— S nikým! — odpověděla rychle a položila telefon.

Po tak dramatickém „finále“ mi nezbylo nic jiného, než jet domů a „zachránit“ svou chudinku… před brokolicí, koupáním a předčasným spaním.

Někdy si říkám, že má opravdu herecký talent. A někdy — že po mně zdědila smysl pro drama.

Ale přiznám se: jela jsem domů s obrovským úsměvem.