Dmitrij zůstal stát s rukou ještě ve vzduchu, jako by se bál pohnout. Lilia neudělala jediný krok. Stála tam tiše, závoj odhalený, oči sklopené.„Otče… co se děje?“ zakoktal Dmitrij, ale sotva dokázal mluvit. Otec Feofan k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno, téměř soucitně, ale v jeho pohledu byla tvrdost.

„Musíme si promluvit,“ vydechl. „A hned.“

Napětí se dalo krájet. Mezi hosty se ozývalo šumění, pak někdo zakašlal, jiný se zvedl, aby viděl lépe. Matka nevěsty zalapala po dechu. Dmitrijův otec vyskočil ze židle. Lilia stála jako přimrazená.

„Otče Feofane,“ ozvala se nevěstina matka, hlas drsný a nalomený, „co tím myslíte? Proč přerušujete obřad?“

„Protože tento sňatek nemůže pokračovat, dokud nebude objasněna jedna zásadní věc,“ řekl kněz, tak tiše, že to působilo ještě děsivěji než výkřik.

Dmitrij popadl Lilii za ruku. „Lilio? Co se děje? Je ti něco?“

Nevěsta pomalu zvedla oči. Byly plné strachu. Ale ne strachu z něj. Strachu z pravdy.

Otec Feofan ustoupil krok zpět a otočil se k hostům.

„Je mi líto,“ řekl, „ale je mou povinností zabránit sňatku v případě, že existuje podezření na možný podvod, klam nebo nepravost, která by mohla vést k neplatnosti svazku.“

Slovo „podvod“ zasáhlo Dmitrije jako rána. Otočil se k Lilii.

„Podvod? Proč bys…“

Nedokončil větu. Otec Feofan jej přerušil:

„Dmitrije, podívej se na její tvář. Opravdu se dívej.“

Dmitrij se znovu zahleděl na Lilii. Byla krásná… ale něco v jejím obličeji bylo jinak. Jemně naklonil hlavu. Její oči nebyly tam, kde je znal. Úsměv byl jiný. Čelistní linie ostřejší. Vypadala… jako Lilia. Ale ne zcela.

„To není možné…“ zašeptal.

Lilia začala plakat. Úzké slzy jí stékaly po tváři. V kostele byl slyšet jen jejich dopad na bílé krajkové šaty.

„Dmitriji… já… musím ti něco říct.“

Otec Feofan se postavil mezi ně dva. „Ať už řekneš cokoli, Lilio, musí to být pravda. Celá pravda.“

Nevěsta přikývla a sevřela v prstech kousek závoje, jako by se snažila najít odvahu v něčem, co už bylo odhaleno.

„Nejsem ta… za kterou mě považujete,“ začala tiše. „Nejsem Lilia, kterou jsi znal před rokem. A nejsem žena, která s tebou plánovala tuto svatbu.“

Kostelem se ozval výkřik.

Dmitrijovi se podlomila kolena. Otec ho rychle podepřel.

„Co to říkáš?“ vydechl ženich. „Co tím myslíš?“

Nevěsta otevřela kabelku, která visela na židli. Vytáhla malou fotografii – starou, ošoupanou. Byly na ní dvě dívky. Jedna z nich byla Lilia. Druhá… téměř identická. Jen s nepatrně tmavšími vlasy a ostřejším výrazem ve tváři.

„Jsme dvojčata,“ řekla a v kostele to znovu zahučelo. „Ale o tom skoro nikdo nevěděl. Naší matce se podařilo naše narození utajit, protože jedna z nás byla… nevhodná pro veřejnost, jak říkala. Lilia byla ta krásná, ta správná, ta, která měla šance. Já byla ta, kterou drželi v ústraní.“

Dmitrij otevřel ústa, ale nedokázal nic říct.

Nevěsta pokračovala:

„Před rokem Lilia zmizela. Doslova. Jednoho dne odešla z domu a už se nevrátila. Matka tvrdila, že utekla. Policie nic nenašla. A tehdy… mě přinutila zaujmout její místo. Tvrdila, že musím zachovat rodinnou pověst. Že nesmíme dopustit ostudu. A když se objevily zásnuby, nařídila mi, abych je přijala.“

„Takže… ty nejsi Lilia?“ šeptal Dmitrij, úplně zbledlý.

„Ne,“ odpověděla. „Jmenuji se Larisa.“

V kostele to zabouřilo jako při bouři. Lidé vstávali, někteří odcházeli, jiní se rozčilovali, další plakali.

Otec Feofan však zvedl ruku. „Ticho.“

Larisa pokračovala:

„Nikdy jsem tě nechtěla oklamat. Ale bála jsem se. Matka mi vyhrožovala. Něčím, co se stalo s Lilií. Nevím, zda žije. Nevím, co jí matka udělala. Ale vím, že tato svatba měla být klíčem – odměna za poslušnost.“

Dmitrij se znovu nadechl, ale hlas měl zlomený:

„A proč jsi to neřekla dřív?“

Larisa pohlédla kamsi stranou.

„Protože teprve dnes jsem našla dopis. Dopis od Liliie. Napsala mi, že pokud zmizí, mám tě hledat. A že žena, která mě nutí žít její život, je ta, která jí ten život vzala.“

V tu chvíli se mezi hosty ozval výkřik. Matka nevěsty – Liliina a Larisina – se snažila odejít z kostela, ale dva hosté ji zastavili. Její oči byly vytřeštěné, ruce se jí třásly.

„To je lež!“ křičela. „Je to nemocná dívka! Vymýšlí si!“

Ale nikdo už jí nevěřil.

Otec Feofan pokynul dvěma mužům, aby ji odvedli stranou.

Dmitrij se přiblížil k Larisě, která se třásla. Už nevypadal zlomeně. Spíše odhodlaně.

„Potřebujeme pravdu,“ řekl. „A tu dnes nezískáme u oltáře, ale jinde.“

Otočil se k otci Feofanovi.

„Tento obřad… opravdu nesmí pokračovat.“

Otec Feofan přikývl.

„To, co jste dnes odhalili, není konec. Je to začátek.“

Když vyšli z kostela, Larisa se poprvé nadechla jako svobodný člověk.

Dmitrij však věděl, že jejich společná cesta nyní povede k jedinému cíli:

Najít skutečnou Lilii.
A zjistit, co jí její vlastní matka skutečně udělala.