Její otec pracoval pro tohoto záhadného muže mnoho let. A právě on, v den, kdy rodině hrozila ztráta domu, pronesl slova, která změnila budoucnost všech.„Vystěhují nás,“ zašeptal téměř bez hlasu. „Pokud dluh nesplatíme, zítra už tu nebudeme mít ani střechu nad hlavou.“
Dívka se podívala na svoji matku, která ležela nemocná na lůžku. Oči měla zavřené, dech slabý a nepravidelný. Léků ubývalo a peníze dávno došly.
„Udělám cokoliv,“ odpověděla dívka. „Řekni mi, co máme udělat.“
Otec se odmlčel. Jako by váhal, zda to může vůbec vyslovit.
„Můj šéf… je ochotný nám pomoci. Zaplatit dluh. A také zajistit léčbu tvojí matky.“ Chvíli se díval do země. „Ale má jedinou podmínku.“
„Jakou?“
„Musíš si ho vzít.“
Ta slova padla jako kámen do ticha. Dívka cítila, jak její srdce zrychlilo.
„Toho muže, který se skrývá pod rouškou?“
„Ano.“
Neptala se dál. Rozhodnutí padlo rychleji, než by si byla kdy představila. Zrodilo se z bezmoci, zoufalství i z obětavé lásky k rodině.
Svatba proběhla tichým způsobem. Žádní hosté, žádná hudba, žádné slavnostní proslovy. Jen podpisy, podivná atmosféra a podmanivý pocit, že se uzavírá smlouva, nikoli manželství. Když přejížděli branou jeho sídla, poprvé spatřila palác, o kterém si lidé šeptali celá léta. Rozsáhlý, tichý, obklopený vysokými zdmi a zahradou, která působila téměř neobydleně.
Všechno uvnitř domu bylo krásné, ale studené. Jako by se život zastavil někde mezi luxusem a prázdnotou. Služebníci chodili s tichými kroky, skláněli hlavy a mluvili šeptem. Nikdo se neodvažoval zadívat svému pánovi do očí, nebo spíše do roušky, která je nahrazovala.
Ve svatební noci ji pozval do svého pokoje. Dveře se zavřely, světla byla ztlumená a všude voněly svíčky. Byl to pokus o vytvoření romantiky, která se však v tomto zvláštním spojení zdála být spíše kulisou než skutečností.
Dívka seděla na okraji postele a třásla se. Nevěděla, co od tohoto muže očekávat. Nevnímala jeho věk ani jeho postavení – děsilo ji to, že neznala jeho tvář. Že žila po boku někoho, kdo před světem ukrýval něco zásadního.
Muž se k ní pomalu přiblížil. Jeho kroky byly měkké, skoro neslyšitelné. Sundal klobouk a položil jej na stůl. Poté se dotkl gumičky roušky.
„Neboj se,“ řekl poprvé hlasem, který byl nízký a jemný. „Jen chci, abys viděla pravdu.“
Jeho ruka se třásla, když odpojoval masku od tváře. Bylo slyšet jemné cvaknutí. V ten okamžik se dívce stáhl žaludek. Nedýchala.
Rouška pomalu klesala dolů.
A pak vykřikla.
Ne proto, že by viděla něco deformovaného či zrůdného. Hrůza, která ji přiměla zakrýt si ústa, měla zcela jinou podobu. Pod rouškou nebyla znetvořená tvář starého muže, ale mladá tvář – nečekaně mladá, sotva třicetiletá. Ostré rysy, hluboké oči a výraz, který byl směsí trapnosti a smutku.
Muž poodstoupil a sklopil zrak.
„Nejsem nemocný,“ přiznal tiše. „Ani znetvořený. Jen jsem žil ve lži, kterou jsem si sám vytvořil. Lidé mě odmala považovali za podivína. Můj otec mě nutil skrývat se před světem, protože prý jedině tak budu v bezpečí. Zvykl jsem si na to. A když vyrostl, svět si na mou anonymitu zvykl také.“
Dívka nechápala.
„Ale proč jste si chtěl vzít mě?“
Podíval se jí do očí.
„Protože tvůj otec mi jednou řekl, že jsi jediný člověk, který se nikdy nesmál jeho chudobě. Řekl mi, že máš dobré srdce. A já chtěl vědět, jestli dokážu žít s někým, kdo mě uvidí takového, jaký skutečně jsem.“
Dívka nevěděla, co odpovědět. Její strach se pomalu měnil v šok, zvědavost a zvláštní, nečekanou lítost.
Ale jak brzy pochopila, tohle nebyl konec příběhu. Mužova tajemství byla hlubší, než jeho maska. A v následujících dnech zjistila, že jeho minulost skrývá něco, co ohrožovalo nejen ji, ale celou její rodinu.