Byl tam vyryty vzkaz. Malými, skoro panickými písmeny. Neodpovídal oficiálnímu textu náhrobku, nebyl součástí výzdoby. Někdo jej přidal později, tajně.Byla to věta, která mu okamžitě zastavila dech.

„Nezemřela jsem přirozeně.“

Ztuhl. Prsty se mu roztřásly a v hrudi se mu zvedla vlna zimy, která neměla nic společného s počasím. Oči mu těkaly po hrobě, po fotografii, po datu úmrtí. Všechno bylo stejné, jak si pamatoval z vyprávění: zemřela náhle, údajně po srdečním selhání. Nebyla nemocná. Nebyla pod prášky. Nebyla v ohrožení. Byla mladá, zdravá, plná života.

A přesto byla pryč.

A on – její snoubenec – byl v den její smrti obviněn z činu, který nespáchal. Celých pět let tvrdil, že je nevinný. Nikdo ho neposlouchal. Nikdo mu nevěřil.

A teď před ním někdo zanechal vzkaz, který měnil úplně všechno.

Přiblížil tvář blíž k náhrobku. Text pokračoval. Pod první větou byla ještě druhá, mnohem kratší, ale ještě děsivější:

„Podívej se pod desku.“

Hlava se mu zatočila. Rychle se rozhlédl, jestli ho někdo nesleduje. Hřbitov byl ale tichý, jen vítr se opíral do větví stromů, které vydávaly šelest připomínající tiché varování.

Klekal si znovu, tentokrát pevněji. Zasunul prsty pod okraj náhrobní desky. Nešlo o velkou desku, ale o malou vyklápěcí část u jejího podstavce – něco jako malý výklenek. Nevěděl, že něco takového existuje.

Byla zamčená.

Ale zámek byl starý, zrezivělý. Stačilo pár úderů kamenem, a otevřela se dutina, ze které se vyvalil prach a zaprášený papír.

Byl to dopis. Úhledně složený, ale zjevně starý. Srdce mu pukalo, když viděl jméno své snoubenky napsané jejím rukopisem. Poznal jej okamžitě: kulatá písmena, jemné tahy, drobné ozdoby u konců písmen.

Dlaně se mu potily. Opatrně rozložil papír a četl.

„Pokud tohle čteš, znamená to, že pravda vyšla najevo později, než jsem doufala. Už několik měsíců mi bylo špatně. Nejdřív jen únava, pak bolest hlavy, pak divné stavy, kdy jsem se nemohla ani postavit. Říkali mi, že je to stres. Ale já věděla, že něco není v pořádku.“

Hlas mu selhával, i když četl jen v duchu.

„Zkoušela jsem to říct lidem kolem sebe. Nikdo mě nebral vážně. Někdo mě ale slyšel. Někdo, kdo by neměl. A pak začaly hrozby. Nechtěli, abych mluvila. Nechtěli, abych odešla. Nechtěli, abych se vdala.“

Papír se mu zachvěl v rukou.

„Nesmím říct jméno. Když ano, ublíží nejen mně, ale i tobě. Vím, že tě miluji, ale bojím se, že se nestihneme vzít. Kdyby se mi něco stalo, nebyla to náhoda.“

Zavřel oči, aby se mu přestala točit hlava. V dopise pokračoval:

„Ten, kdo stojí za vším, nechce peníze. Chce kontrolu. Chce mít moc nad lidmi, kteří se mu postavili. Myslím, že jsem urazila někoho, kdo si na to nebyl zvyklý. A od té chvíle mě začal někdo sledovat. Byla jsem si jistá, že se mi někdo vloupal do bytu. Možná jsem paranoidní, ale cítím, jak se blíží konec.“

Zadní strana dopisu byla ještě děsivější.

„Nesvěřuj se nikomu, koho znáš. Nevěř těm, kteří se tváří, že ti chtějí pomoci. A pokud budeš někdy stát u mého hrobu, vím, že se snažíš najít pravdu. Prosím, utíkej. Oni nespí. A nejsi první, kdo hledá spravedlnost. Některým se to nepodařilo.“

Mladík se narovnal a vzduch mu opět do plic pronikl až bolestivě prudce. Moc dobře věděl, že je sledován i teď. Že někdo nechce, aby četl tento dopis. A jestli bylo pravdou to, co psala, pak jeho uvěznění nebylo selháním systému ani omylem.

Bylo to plánované.

Najednou zvuk štěrku za jeho zády přerušil ticho hřbitova.

Otočil se.

U brány stál strážný, který ho sem zavedl. Stál tam nehnutě, ruce v kapsách. Jeho výraz se změnil. Už to nebyl unavený starý muž. Jeho oči byly tvrdé, chladné.

A hlavně – vůbec nevypadal překvapeně, že mladík právě odhalil něco, co mělo zůstat navždy pohřbené.

Mladík si uvědomil jediné:
Musí odsud okamžitě zmizet.
A musí zjistit, kdo vlastně celých pět let tahal za nitky jeho života i smrti jeho snoubenky.