Byla to totiž žena, která ji před čtyřmi měsíci zastavila na ulici, zoufalá, vyčerpaná, s prosebným pohledem. Marta si na tu chvíli vzpomněla okamžitě – na tu ženu, která prosila o pomoc, aby jí zavolala taxi, protože prý „utíká od lidí, kteří ji drží v domě proti její vůli“. Marta jí tehdy pomohla, ale než taxi přijelo, dva muži ji odvlekli do černého auta. Marta se obrátila na policii – marně. Nikdo jí nevěřil. Žena z auta zmizela, jako by neexistovala.A teď stála přímo před ní. V luxusním obývacím pokoji. Upravená, elegantní, ale se stejnýma prázdnýma očima.

Marta vykřikla:

„To jste vy! Vy… vás jsem viděla! Prosila jste o pomoc!“

Ženich okamžitě přiskočil k ní a položil jí ruku na rameno.

„Marto, uklidni se… to je moje matka.“

„To není možné!“ vykřikla Marta. „Vaši matku drželi ti muži! A vy jste o tom věděl!“

Žena – matka ženicha – se slabě usmála. Příliš slabě. Příliš strojeně. Její ruka se zatřásla, když jí Marta stále hleděla do očí.

„Zlato,“ řekl ženich napjatě, „moje matka… byla nemocná. Měla nervové zhroucení. Odešla z domu a našli ji až o několik dní později. Ti muži byli moji zaměstnanci – snažili se ji vrátit do péče. Nic víc.“

Marta však cítila, jak se jí žaludek svírá. Jeho slova byla hladká, příliš připravená.

„To není pravda,“ řekla tiše. „Pamatuji si, jak křičela. Pamatuji si, jak vás jmenovala. Prosila, aby vás někdo kontaktoval.“

Když to řekla, matka ženicha cukla hlavou, jako by se jí vybavila vzpomínka. Ale okamžitě se narovnala, jako by něco v sobě přepnula.

„Nemusíš se bát, Marto,“ pronesla monotónním hlasem. „Byla to jen epizoda. Nyní je vše v pořádku.“

Ten hlas. Nebyl lidský. Byl… naučený.

Marta ustoupila o krok dozadu. Její pohled sklouzl k ženichovi – jeho oči ji neprosily, neuklidňovaly. Spíše ji kontrolovaly.

A pak Marta uviděla něco, co jí způsobilo ještě hlubší šok.

Na zápěstí ženichovy matky byl tenký modrofialový otisk – jako po pevném sevření. Přesně takový, jaký mívají lidé, kteří jsou drženi proti své vůli.

„Co jí děláte?“ vydechla Marta.

Ženich ji rychle chytil za ruku.

„Marto, nech toho. To, co vidíš, nejsou tvé věci.“

„Jak to myslíš, nejsou moje věci?! Je to tvoje matka! A já se mám vdát do rodiny, kde… kde něco skrýváte?!“

V tu chvíli se matka ženicha znovu slabě usmála – ale ten úsměv nebyl její. Byl ztuhlý, nucený, jako kdyby se ho učila před zrcadlem.

„Jsou věci,“ řekla tiše, „které je lepší neřešit.“

Marta pocítila, že se jí podlamují kolena. Ten dům nebyl domovem. Nebyl bezpečný. Všechno v něm vonělo penězi, luxusem… a strachem.

„Odcházím,“ řekla Marta rozhodně.

Ale ženich nepustil její ruku.

„Ne,“ pronesl tvrdým hlasem. „Dokud si nevyslechneme, co má matka říct.“

„Já už jsem slyšela dost!“

Otočila se k dveřím – ale v tom okamžiku jeho matka konečně promluvila tak, že to nevydrželo ani její naprogramované sebeovládání.

„Marto, neutíkej,“ vydechla naléhavě. „Možná tě mohou zachránit dřív, než bude pozdě.“

Ženich ztuhl.

Marta se otočila zpět. A poprvé v jejích očích uviděla něco skutečného: paniku.

„Pojď sem,“ zašeptala matka. „Prosím.“

Ženichova tvář zbledla.

„Mami, dost!“ vykřikl.

Ale žena ho ignorovala. Zvedla třesoucí se ruku a ukázala směrem k oknu.

„Dům má dvě části. Oficiální a tajnou. V té tajné jsem byla zavřená. A všechny ženy, které si chtěl vzít… všechno to skončilo tam.“

Marta cítila, jak se jí zastavilo srdce.

„O čem to mluvíte?“ vysoukala ze sebe.

Matka se přiblížila. Její pohyb byl neohrabaný, ale odhodlaný.

„Tvůj ženich… má problém. Potřebuje kontrolu. Ne snoubenku. Ne manželku. Vězeňkyni.“

Marta vykřikla.

Ženich okamžitě popadl svoji matku za paži, až zasyčela bolestí.

„Ticho! Nemáš právo—“

„MAŠ PRAVO PRAVDU VĚDĚT!“ zakřičela matka a hlas se jí zlomil.

Marta udělala jedinou věc, kterou mohla: vyběhla z domu.

Ženich běžel za ní. Křičel její jméno. Ale Marta běžela rychleji než kdykoli v životě. Srdce jí bušilo, jako by mělo prasknout. Neohlížela se. Dokud nedoběhla na silnici a nezastavila auto.

Teprve tam zavolala policii.

A to, co se v domě později našlo, bylo horší, než si dokázala představit: uzamčené místnosti, lékařské záznamy, sledovací zařízení a záznamy o „pozorování chování“. Dokumenty, které dokazovaly, že ženich svou matku izoloval, manipuloval s ní… a plánoval totéž udělat s Martou.

Během výslechu matka vypověděla vše. A konečně byla osvobozena.

Marta nikdy nelitovala svého rozhodnutí.

Protože kdyby ten den neklesla na svém požadavku, stala by se další „nevěsta“, která by zmizela v zadním křídle domu.

Někdy jedna jednoduchá věta –
„Chci poznat tvou matku“ –zachrání život.