Muži i ženy různých věků seděli, leželi, někdo kašlal, někdo tiše plakal. Byli to bezdomovci — vyčerpaní, vyhublí, s pohledy, v nichž zůstalo jen minimum naděje.
A uprostřed haly stála ona — ta samá sedmdesátiletá důchodkyně.
Už neměla na sobě starý kabát. Pohybovala se rychle, jistě, úplně jinak než v řeznictví. Před ní ležely obrovské kusy hovězího masa, pečlivě rozložené na improvizovaných stolech. Ostrým nožem maso porcovala a kolem ní se tiše formovala fronta.
— Pro všechny bude dost… pro všechny… — opakovala klidným, téměř mateřským hlasem.
Lidé přicházeli jeden po druhém. Někdo šeptal poděkování, někdo jen mlčky kývl hlavou. Někteří jí dokonce líbali ruku. Každému dala porci, někdy větší, pokud viděla, že je člověk na pokraji sil. U zdi stály obrovské hrnce s vroucím vývarem. Ten zvláštní zápach, který řezníka dříve děsil, byl ve skutečnosti vůní jídla, tepla a přežití.
Ale to nebylo všechno.
V rohu haly si všiml starého sešitu. Zvítězila zvědavost. Opatrně ho otevřel. Byla tam jména. Stovky jmen. U každého datum a poznámky: „odešel“, „zemřel“, „našel bydlení“, „v nemocnici“.Ta žena je znala všechny. Pamatovala si každého.
V tu chvíli se důchodkyně prudce otočila. Jejich pohledy se setkaly.
— Už jste všechno viděl, — řekla klidně. — Teď je to na vás.
Nečekala na odpověď.
— Před dvaceti lety jsem měla syna, — pokračovala tiše. — Pracoval tady, v téhle továrně. Když ji zavřeli, přišel o práci, o domov, o rodinu. Skončil na ulici. Jako oni.Ukázala rukou kolem sebe.
— Tři roky jsem ho hledala. Když jsem ho našla, bylo pozdě. Zemřel tady — zimou a hladem. A tehdy jsem pochopila, že pokud odejdu já, odejdou i oni.
Narovnala se. V jejích očích nebyly slzy, jen nekonečná únava.Řezník stál jako přikovaný. V hlavě se mu míchaly myšlenky: je to nelegální, je to nebezpečné, měl by zavolat policii. Ale před sebou neviděl zločinkyni. Viděl matku.
Druhý den na policii přece jen šel.
Když ale policisté přijeli k opuštěné továrně, nenašli vůbec nic. Žádné lidi. Žádné hrnce. Žádné matrace. Jen čistou halu a pečlivě složené deky. Ani po staré ženě nebylo stopy.
O několik týdnů později si lidé ve městě začali všímat, že bezdomovců ubylo. Někteří se dostali do azylových domů, jiní do nemocnic, další prostě zmizeli.
Jednoho rána našel řezník před svými dveřmi balíček.Řezník stál jako přikovaný. V hlavě se mu míchaly myšlenky: je to nelegální, je to nebezpečné, měl by zavolat policii. Ale před sebou neviděl zločinkyni. Viděl matku.
Druhý den na policii přece jen šel.
Když ale policisté přijeli k opuštěné továrně, nenašli vůbec nic. Žádné lidi. Žádné hrnce. Žádné matrace. Jen čistou halu a pečlivě složené deky. Ani po staré ženě nebylo stopy.
O několik týdnů později si lidé ve městě začali všímat, že bezdomovců ubylo. Někteří se dostali do azylových domů, jiní do nemocnic, další prostě zmizeli.
Jednoho rána našel řezník před svými dveřmi balíček.Uvnitř byl starý sešit a krátký vzkaz:
„Děkuji, že jste nepřišel dřív. A že jste přišel právě včas.“
Od té doby nechává řezník každé ráno u zadního vchodu krabice s masem. Vždy zmizí. Nikdy neviděl, kdo si je bere. Ale občas má pocit, že v davu zahlédne drobnou postavu v starém kabátě.
A tehdy sklopí zrak.
Protože ví, že některá tajemství nepatří policii, ale svědomí.